↑ Return to BOJOVÉ UMĚNÍ

HISTORIE BUDO

Boj

Boj existuje od okamžiku, kdy první dva lidé s rozdílnými názory spatřili světlo tohoto světa a rozhodli se vzniklý konflikt řešit fyzickými prostředky. Boj byl od nepaměti kořením života každé lidské společnosti a žádná lidská kultura se do dnešních dnů nedokázala dlouhodobě vymanit z nekonečného řetězce bojů a válek. Boj zrcadlí jednu z tváří lidské civilizace a proto můžeme studiem historie tohoto lidského přístupu nalézt mnoho odpovědí na otázky které souvisí s vývojem lidské společnosti. Boj je v podstatě určitou formou komunikace a tak můžeme změnou v přístupu k boji ovlivnit i myšlení člověka, jeho filozofii a komunikační schopnost.S tímto cílem vznikla v minulém století moderní bojová umění, která si kladou za cíl transformovat lidský přístup k boji a řešení konfliktních situací. Jejich posláním již není nauka konfrontace ,ale snaha zprostředkovat ideu žádného nebo minimálního násilí prostřednictvím specifických výukových metod. Abychom lépe pochopili co je základem moderních bojových umění, je třeba se podívat do jejich historie.

 

Bojové styly a bojová umění

V pravěku řešili lidé fyzické konflikty prostřednictvím přirozených obranných reflexů na primitivní úrovni.Touhou každého bojovníka bylo znát důmyslné bojové, metody díky kterým bude úspěšnější v boji za ochranu svých zájmů. Staletí válečnických zkušeností zapříčinila průběžný vývoj a zdokonalovaní bojových metod .S každým soubojem, bitvou či válkou přicházely na svět nové a nové poznatky o řešení bojových situací, až se výcvik v jednotlivých metodách začal systematizovat. Některé styly a školy začaly být proslulejší a jiné časem upadly v zapomnění . Prostřednictvím tohoto výběru vznikla tradice předaného umění podobně jako tomu bylo u rukodělných řemesel.V duchu tohoto vývojového modelu se rozvinula bojová umění v podstatě na celém světě. Náš zájem bude dále směřován do Asie ,kde byl vývoj v tomto oboru obzvláště výrazný.

 

Asie

V orientu nabyla bojová umění velkého rozkvětu a na rozdíl od Evropy, Ameriky a Austrálie se relativně uceleně dochovala až do dnešních dnů. Zemí prapůvodu je mnohými historiky všeobecně považována oblast dnešní Indie, ze které se mnohé bojové metody dostaly přes Čínu dále do Korei , Indonesie , Barmy, Thajska, Vietnamu, Malajsie, Japonska a dalších zemí. Důležité však je, že představa základu v indických metodách bojových umění je jednou alternativou. Stejně tak je velmi pravděpodobné , že jednotlivé země a národy vyvinuly také mnohé vlastní originální bojové metody na základě vlastních zkušeností .Takto vnikla bojová umění : vajramušti (Indie),wušu (Čína),muai thai (Thajsko), pentjak silat (Malajsie), džú džutsu (Japonsko), taekjon (Korea) atd. Jejich histrorie je spjata s vývojem jednotlivých národů ,ale jejich vzájemný vztah a souvislosti jsou vypozorovatelné . Bojové metody byly vzájemně konfrontovány a vznikla celá řada různých stylů a zbraní. Mezi klasické bojové pomůcky patřily tyče a různé bodné, sečné a řezné zbraně rozmanitých velikostí tvarů a řemeslných kvalit, včetně rozličných ochranných pomůcek. Později, s rozšiřováním střelných zbraní, však začínaly bojová umění beze zbraní a s jednoduchými pomůckami pozvolna upadat.Válečné střety se začaly mnohdy odvíjet ze značné míry na velké vzdálenosti a možnost uplatnění původních bojových umění se pomalu vytrácela. Metodami boje muže proti muži se začaly více zabývat speciální skupiny (strážci,vyzvědači atd.) zatímco na bojišti se čím dál více objevovaly různé druhy luků, samostřílů a později také zápalné zbraně ,které umožňovaly rozhodnout o výsledku boje, dříve než došlo k přímému kontaktu.Vývoj tedy směřoval k zásadním změnám v oblasti boje a taktiky válčení. S postupnou modernizací armád vznikla situace, kdy se mnozí znalci původních bojových umění stávali méně důležitými, než tomu bylo v minulosti . Ti přizpůsobivější se snažili adaptovat na nové podmínky změnou zaměření, zatímco zastánci tradičních bojových umění se snažili vyučovat své dovednosti ve speciálních okruzích zájemců. V každém případě lze toto období považovat za určitý úpadek v rozvoji původních válečnických disciplín a lze jej s různými časovými odlišnostmi vypozorovat v historii většiny původních bojových umění z celého světa. Následující období lze označit za etapu přeměny. Původní bojová umění se začala transformovat.V různých zemích Asie začaly vznikat nové školy, které svůj základní smysl přestaly pojit výhradně s ideou konfrontace. Bojové umění se začalo stávat disciplínou duševní a morální a praxe začala mít mnohem širší obzor. Některá umění zaměnila i svůj starý název ,ale hlavně byla změněna výuková koncepce a poslání.Vznikla nová tvář bojového umění , která existuje dodnes. Jednou ze zemí,kde vznikaly nové , pokrokové metody, bylo Japonsko a to bude také středem našeho dalšího zájmu.

 

Japonská bojová umění

Nyní se zaměříme na umění , která pocházejí z Japonska, nebo se na jeho území zformovala z některého z původních asijských stylů. Pro srozumitelnost bude vhodné v úvodu uvést některé všeobecné informace o historii této země a jeho obyvatelích a až následně rozvinout charakteristiku jednotlivých umění. Abychom se v textu lépe orientovali, bude užitečné, když si nejdříve ukážeme jakým způsobem rozdělujeme jednotlivá období japonských dějin. Martin Collcut, Marius Jansen a Isao Kumakura ve své práci Svět Japonska z roku 1988 uvádějí toto rozdělení:

Období A:
Paleolitické období – od 50 000 let př.n.l.
Období Džómon – od 11 000 let př.n.l.
Období Jajoi – od 300 let př.n.l. do 300 n.l
Období (Jamato) Kofun – 300 – 552
Období Pozdní Jamato – 552 – 710
Období Nara 710 – 794
______________________________________________
Období B:
Období Heian 794 – 1185
Období Kamakura 1185 – 1333
Období Severní a jižní dvůr 1333 – 1392
Období Muromači 1392 – 1568
Období Momojama (Azuči) 1568 – 1600
Období Edo (Tokugawa) 1600 – 1868
______________________________________________
Období C:
Období Meidži 1868 – 1912
Období Taišó 1912 – 1926
Období Šówa 1926 – 1989
Doplňuji vlastním dodatkem:
1926-1945 – do konce druhé světové války
______________________________________________
Období D:
1945 – 1989 – od konce druhé světové války
______________________________________________
Období E:
Období Heisei od roku 1989

V knize Nihonšó no jórjó (přehled japonských dějin) od Suwa Takutaró z roku 1957 je dále doplněno:

Raný Heian 794-898
Pozdní Heian 898-1185
Sengoku 1482 – 1558
Nambokučó 1336-1392
Ne vždy se v rozličných materiálech o japonské historii používá jednotného členění jednotlivých období. Aby má práce byla systematická a přehledná budu v následujícím textu vycházet pouze z výše uvedené možnosti rozdělení časových pásem. Pro porozumění historii japonských bojových umění je důležité znát zásadní historické mezníky , které ovlivnily jejich vývoj.
Patří sem:

– vznik vojenské šlechty v 10.století
– ukončení existence a vlivu vojenské šlechty v 19.století
– porážka Japonska v druhé světové válce v roce 1945
– prolnutí bojových umění z celého světa v druhé polovině 21.století

Celkový přehled jednotlivých etap japonské historie jsem pomocně rozdělil do pěti etap (A,B,C,D,E) rámcově ohraničených těmito historickými mezníky.

 

Japonsko

 

Územní členění
Země, kterou dnes označujeme Japonskem, nemá a po většinu času svého historického vývoje ani neměla suchozemskou hranici. Japonsko tvoří mohutný ostrovní oblouk, ke kterému je přičleněno několik menších ostrovů. Zemský povrch je značně hornatý a některá nejvyšší pohoří dosahují výšky až přes 3000 m nad mořem. Poblíž japonského souostroví se nachází hluboký mořský příkop (9000m) a celá oblast,ve které leží japonské ostrovy , je právem označována za místo velkého napětí v zemské kůře.To vysvětluje také častou sopečnou činnost a zemětřesení. Nížiny zaujímají pouze 20% japonského území a to také naznačuje, proč hlavním zdrojem potravy v minulosti nebyl převážně chov zvířat, nýbrž zdroje čerpané z moře a z hlediska zemědělství pak pěstování rýže. Japonsko bylo svou polohou do značné míry odříznuto od ostatních území a realizovalo jen omezený vnější styk. Historie japonských bojových umění je tímto faktem ovlivněna.

 

 

Obyvatelstvo
U japonského národa převládají tzv. mongoloidní rysy, což signalizuje určitý vztah prvního japonského etnika s jinými asijskými národy. Nejpravděpodobnější je imigrace ze strany korejského a čínského území ,ale je také pravděpodobné ,že existoval na uzemí Japonska i původní národ , který dnes označujeme jako Ainu (Emiši,Ibizu).V dobách, kdy byla japonská území ještě částečné spojena s pevninou, byla imigrace rozličných národů možná. Později, kdy vlivem stoupání hladiny moří zanikla vazba s blízkou pevninou,vznikly podmínky pro dlouho trvající izolaci japonského území od okolních zemí.Vzájemným prolnutím původně rozličných ras z Asie ,tak vznikl nový národ , který dnes označujeme jako japonský. Dlouhodobá izolace zapříčinila vznik osobité kultury , která se až s rozvojem námořní dopravy začala znovu prolínat s kulturami jiných národů. Další kontakty japonských obyvatel s okolními zeměmi jsou známé z období Jajoi (300 př.n.l – 300 n.l.) a v té době pravděpodobně došlo k prvnímu zásadnímu ovlivnění „původních“ japonských bojových metod válečníky z jiných zemí Asie.

 

 

Náboženství
Původní obyvatelé japonského souostroví vytvořili vlastní (původní) formu náboženské víry z jednoduchého modelu uctívání duchů (kami). Dochovala se až do dnešních dnů a nazývá se šintoismus. Typický rys této víry je v prostém modelu fungování vesmíru a taktéž v podstatě skromném základním panteonu bohů. Šintoismus poukazuje na existenci duchů jako na zdroj všeho dění a k jeho uctívání používá velkou řadu různých rituálů .Je to jediná původní náboženská víra a do dnešních dnů se k ní hlásí značné procento japonské společnosti. Náboženstvím , které významně ovlivnilo myšlení japonského národa je bezesporu buddhismus. Na japonské území se zřejmě dostal z Korei a Číny, ale zemí jeho prapůvodu je Indie.Za zakladatele je považován indický princ Siddhártha Gautama , který žil asi v době 563-483 př.n.l. a který vlastním vzorem ukázal cestu duchovní realizace prostřednictvím duševních cvičení a zřeknutím se vlastního pohodlného života. Jeho následovníci rozšířili tuto duchovní cestu do velké části Asie a neopomenuli ani Japonsko. Buddhismus se tam dostal zřejmě nejdříve prostřednictvím korejských přistěhovalců a to koncem 5 . a začátkem 6.století a následně se vyvíjel za značného přispění kontaktů s Čínou. Toto náboženství nebylo zprvu japonskými obyvateli zcela chápáno a přijato ,ale postupem času se stalo významným učením, které výrazně ovlivnilo japonskou kulturu.Jeho vliv nespočíval jen v duchovní oblasti ve smyslu objevení meditací, rituálních zpěvů a nových filozofických pohledů ,ale také v určité hmotné a umělecké inspiraci. Mezi klasické japonské směry buddhismu patří šingon, džódó, tendai atd. Z Číny přišla na japonské ostrovy také forma buddhistické praxe (mahajána), kterou nazýváme čan. Za jejího zakladatele je považován indický misionář Bódhidharma (asi 470-543 př.n.l.), který přišel v roce 520 př.n.l z Indie do Ćíny a tam vytvořil novou tradici buddhova učení.Čan se do Japonska dostal z Korei již v roce 552 n.l. ,ale zdomácněl zde až v dobách působení ctihodného mnicha Eisaie (1141-1215 n.l.). Následně vzniklo několik nových japonských škol, jako jsou soto a rinzai. Japonci čan označují zen a doplnili jeho praxi řadou nových zvyků a rytuálů.Zen je nestranným učením, jehož základem je praxe meditačních cvičení. Svojí filozofií směřuje své adepty k nepřipoutanosti k světským touhám a vyzdvihuje význam přirozenosti a prostoty. Zen vytvořil kořeny mnohým uměleckým disciplínám , které jej přijaly jako základní duchovní a filozofické učení.Patří sem například čajový obřad, úprava květin , stromků a keřů, výroba keramiky a psaní kaligrafie. Pro svoji praktičnost byl zen přijat také mnohými válečníky , kteří se toužili stát nestrannými a akceschopnými v boji. Byl jedním ze základních duchovních směrů ,kterými se zabývali japonští samurajové.
Pokud hovoříme o náboženstvích , která zásadně ovlivnila japonskou společnost, nemůžeme opomenout ani konfucianismus a křesťanství. Zakladatelem konfucianizmu byl Konfucius (cca 551-479 př.n.l), jehož ideologie byla ovlivněna převážně snahou o harmonizaci společenských vztahů prostřednictvím učení , které směřovalo k hledání ctnosti ve ztotožněním se jednotlivce se svou sociální rolí ve společnosti.Typickým modelem realizace konfuciánského učení bylo budování hierarchie vládnoucí třídy v Číně (za vlády dynastie Chan 202 př.n.l. – 220 n.l.) nebo také mnohem později uspořádání mocenského systému v Japonsku (v období Edo 1600-1868 n.l.). Typickým vlivem konfucianizmu bylo také vyzdvihování respektu a pokory ve smyslu otec a syn , popřípadě všeobecně nadřízený a podřízený, což je v japonské společnosti patrné doposud.V japonských bojových uměních se toto učení promítlo do vztahu mistr a žák a v samurajské společnosti pak v oddaném vztahu sloužící a pán.
Křesťanství se do Japonska dostalo až v roce 1549 prostřednictvím legendárního španělského jezuity Františka Xaverského. Zpočátku bylo přijímáno velmi málo a mnoho japonských obyvatel se k němu „stavělo zády“. Protože se v mnohých směrech odlišovalo od náboženství „tradičních“ a nepodporovalo vztahy prospěšné vládnoucí třídě, bylo mnohokrát prohlášeno za „nečisté“a tak bylo edikty zakázáno a křesťané byly krutě pronásledováni.
Přesto postupem času vznikly komunity , které se hlásily ke katolické a později i protestantské církvi .K průlomu v barierách mezi „starými“ a „novými“ náboženskými tradicemi došlo převážně v druhé polovině 19.století.V současnosti je křesťanství po buddhismu a šintoismu nejrozšířenějším náboženství v Japonsku. Do Japonska si našla cestu i další náboženství jako islám, taoismus atd. ale jen v menšinové míře.

 

Vznik klasických bojových umění

Prazáklad japonských bojových umění je nelehké vypátrat , protože se váže k nejvzdálenějším etapám vzniku japonské společnosti. Nejstarší dochované informace o existenci první japonské civilizace jsou z období více jak 50 000 let před naším letopočtem.V této době vznikal prapůvod, později rozvinutých bojových umění. Boj byl nástrojem ochrany a vůle vůdců klanů ,které sídlili roztroušeně v různých částech země. S postupným sloučením různých klanů do malých vesnic a osad,vznikla potřeba budování ochranných valů proti výbojným snahám jiných znepřátelených komunit a snaha rozvíjet ranné bojové metody. Bližší informace je obtížné zjistit, nicméně dochované zbraně a také ochranné pomůcky a zbroje jsou toho nepřímým důkazem. Silnější kmeny si podrobovaly slabší a tak vznikaly více či méně závislá společenství , ze kterých koncem 4.století vznikl raný stát Jamato. Z počátku nebyl tento stát soudržným celkem a vládnoucí skupiny se tak musely spoléhat takřka výhradně na vojensky vydobytou autoritu. Postupem času se systém řízení země více prohloubil a vznikl relativně centralizovaný stát. Rody , které získaly moc se však začaly přít o svá privilegia a možnost uplatnit své vůdčí ambice. Rostlo napětí mezi rody a centralizovaný systém začal znovu strádat. Reflexí na nově vznikající napjatou situaci ,byl vznik mnoha ozbrojených družin. Původně strážní oddíly se postupně spojovaly do stálých ozbrojených skupin a tak vznikaly vojensky silné celky ,které usilovali o moc. Tak vznikly v 10.století podmínky pro mnoho ozbrojených střetů,které takřka nepřetržitě trvaly až do poloviny 16.století .Vznikl šogunát (vojenské sídlo) ,buke (vojenská šlechta) a kuge (dvorská šlechta). Správci jednotlivých provincii se stávají vojenští hodnostáři (daimjó) ,kteří mají k dispozici své ozbrojené vazaly (samuraje). Nejvyšším vůdcem je šógun (vojenský vládce). Díky snaze mnohých stát se nejvýše postaveným rodem v zemi ,dochází k mnoha ozbrojeným střetům. Dvorská šlechta včetně císaře má jen symbolickou moc. Začínají se zakládat školy, ve kterých je vyučováno bojovým metodám a díky častým bojům nacházejí vyškolení válečníci značné uplatnění. Období Kamakura 1185 – 1333, období Severního a jižního dvůra 1333 – 1392 a období Muromači 1392 – 1568 je považováno za období největšího rozvoje tradičních japonských bojových umění.Vznikají různé válečnické specializace (kakuto bugei) a styly bojových umění (rjú).Vojenská šlechta důsledně dbá na výcvik svých vazalů a podporuje výuku všemožnými prostředky. Poblíž hradů jsou stavěny tréninkové haly (dódžó) a zkušení mistři jsou vyhledávaní po celé zemi. Nově vzniklá vojenská šlechta má nejvlivnější slovo v zemi. Hlavním nástrojem udržení moci jsou vojenské síly , jejichž základnu tvoří oddaní vojáci šlechtického stavu – samurajové.

 

Samurajové

Slovo samuraj (též saburau) znamená – ten, který slouží. Pro příslušníka feudálního vojenského stavu se obecně používá termín buši. Byl to voják a šlechtic současně a jeho úlohou bylo sloužit svému pánovi jako strážce a vykonavatel vojenské služby. Buši byl veden ke své oddanosti k pánovi od svého dětství a podroboval se odpovídajícímu výcviku ve vojenských a společenských disciplínách. Symbolem jeho stavu byly dva meče (daišó), které nosil po většinu času u sebe a které byl připraven kdykoli použít. Počátky, ze kterých vznikla celá samurajská kultura,se pojí k 10.století a doba jejich působení trvala až do roku 1868, kdy byl samurajský stav oficiálně zrušen svržením šogunátu, jako hlavního mocenského sídla. Buši byly vychovávání v duchu přísné disciplíny ,která obsahovala kromě válečnických dovedností také mnoho pravidel společenského chování a etiky.Z počátku byl mravní kodex předáván volnou interpretací vychovatelů a rodičů , ale později byl také obecně ustanoven jako morální směrník ,jehož porušení bylo přísně trestáno.V duchu konfucianizmu zastával buši svoji úlohu v dané společnosti a usiloval o dodržení odpovídajících pravidel. Mravní kodex pro buši se nazýval bušidó-cesta válečníka. Nástroj duchovní realizace byl pro ně hlavně buddhistický směr známý jako zen , jehož základem byla meditační praxe ,která umožňovala válečníkům postupné získání kontroly nad svým chováním a duševním stavem.Výchova v duchu buddhismu, konfucianizmu a válečnických disciplín splňovala podmínky komplexní přípravy válečníka pro své povolání a službu svému pánovi.Oddanost, se kterou buši přistupovali ke své službě,byla velmi hluboká, což dokazuje mnoho případů sebeobětování (rituální sebevraždy – seppuku) v případě pánovi smrti, popřípadě prohřešku proti kodexu bušidó. Buši byli oddanými služebníky,vojáky a strážci panství.V dobách, kdy nebyla země sužována válkami,oddávali se válečníci cvičení bojových umění v tréninkových centrech a ve volném čase také některým uměleckým disciplínám jako poezie,umění kaligrafie atd. Mnohými byli tyto činnosti kritizovány jako odklon od cesty válečníka ,nicméně přesto se mezi válečníky našlo několik významných umělců, jejichž jména jsou známá dodnes. Kult japonského válečníka buši je populární do dnešních dnů pro jeho bojové umění a pevnou vůli v prosazování morálních zásad a spravedlnosti.
Video – you tube – Musashi vs. Kojiro in samurai III, Duel at Ganryu Island

 

Bugei – vojenské disciplíny

Na základě vývoje japonské společnosti po založení šogunátu se výuka bojových umění začala systematizovat a tak vznikly základní kategorie vojenských dovedností, ze kterých se následně rozvinuly jednotlivé styly. Bojová umění směli praktikovat pouze vojáci ,ale pro speciální účely byli také cvičení speciální agenti (nindžové) a v tajnosti vznikaly také metody sebeobrany mezi lidmi z ostatních společenských tříd.V době pozdního feudalizmu byla společnost rozdělena do čtyř stavů rolníci, řemeslníci, obchodníci a šlechta (vojenská a dvorská).Nejvyšší postavení měla vojenská šlechta,jejiž zástupci mohli jako jediní,oficiálně nosit dva meče (katanu a wakizaši) a rozvíjet bojová umění bu džutsu. Z hlediska tohoto všeobecného pohledu můžeme feudální japonská bojová umění rozdělit takto.

bu džutsu – bojová umění vojska ,strážců a šlechty
nin džutsu – bojová umění tajných skupin

Z tohoto rozdělení také pramení rozlišení na jednotlivé základní obory
ken džutsu – umění boje s mečem
kjú džutsu – umění lukostřelby
tai džutsu – umění boje beze zbraně
bo džutsu – umění boje s tyčí, kopím atd.

Tyto základní obory dále souvisely se specializacemi- kakuto bugei:
iai džutsu – umění tasení meče
jabu same – umění střelby z jedoucího koně
hodžó džutsu – umění poutání
jadome džutsu – umění odrážení šípů
šuriken džutsu – umění vrhacích zbraní
naginata a jari džutsu – umění dřevce a kopí
džú džutsu – umění poddajnosti v boji

Obecně tyto obory a specializace patří do kategorie tradičních japonských bojových umění , která nazýváme bu džutsu a nindžutsu , jenž jsou prazákladem všem dalším ,nově vzniklým disciplínám (kobudó a budó).Nyní se podíváme hlouběji na historii nejznámějších původních bojových umění.

Umění neozbrojeného boje – tai džutsu

Kronika Nihon Šoki, zpracovaná na rozkaz císaře v roce 720 n.l. uvádí,že v roce 23 př.n.l. proběhl první velký turnaj v boji beze zbraní v Izumo v profektuře Šimane,ve kterém válečníci testovali svoje dovednosti před císařem Suininem. Tento turnaj je nazýván „čikara kurabe“ a bojové metody, které zápasníci používaly, jsou známé jako sumai.Turnaje se staly velmi populární a sumai, které se později začalo nazývat sumo ,se dále rozvíjelo. Později,v období Nara (710-794n.l.), byla založena tradice výročních zápasů,ve kterých bojovali zápasníci z různých koutů země. Do sumo pronikly také náboženské prvky a zápas se tak stal rituálem.V období Hejan (794-1185n.l.) se sumo stalo velmi populární a císař Nimmjo usiloval o popularizaci tohoto boje,jako symbolu vojenské síly. V následujícím čase tento bojový styl pronikl do praxe vznikající vojenské šlechty (buši) a výrazně ovlivnil vznik některých nových druhů boje. Bojová forma sumo výrazně ovlivnila vznik a vývoj japonských bojových umění beze zbraní. Ve starých ságách „Konžaku monogatari“, sepsaných v druhé polovině 11.stol.,se autor zmiňuje také o bojovém stylu jawara, který je považován za další ze základních a původních umění neozbrojeného boje. Informace o vzniku starých forem tai džutsu je patrná také z legend o císaři Seiwa Tennô, který prý se svým synem Teidžunem vytvořil základ,pro později velmi populární bojový styl aiki džutsu (okolo roku 850 n.l.).Od 10.stol. se začínají formulovat základy pro bojové styly – bugei,ze kterých později vzniká džú džutsu – umění boje převážně beze zbraní, ken džutsu – umění boje s mečem,so džutsu- umění boje s kopím , kjú džutsu – umění střelby z luku atd. Za zlatý věk bojových umění je považováno období Kamakura (1185-1333) a období následující, kdy byla země zmítána rodovými válkami a vzniklo tak mnoho prostoru pro bojové uplatnění. V tomto čase se výcvik postupně systematizoval a od 15.století přicházejí na svět první specifické styly neozbrojeného boje.Označení džú džutsu pro neozbrojený boj nebo boj s krátkými zbraněmi se začíná v litaratuře pravidelně objevovat až od období Tokugawa (1603-1867n.l.) a do té doby jsou známé také názvy bojových umění beze zbraní jako torite, hakuda ,jawara, kogusoku, šibaku, hobaku, kenpo, koši no mawari, tai džutsu, aiki džutsu atd. Vznik jednotlivých stylů je velmi obtížně zmapovatelný, ale o některých významných školách se přece jen dochovaly skromné informace. Historické prameny se často zmiňují o vzniku jednotlivých škol v mystické formě, která vychází z této vývojové struktury. Zakladatel (soke), kterému božská síla (tenšin-šo) napomohla ke vzniku stylu (rjú),odchází k meditaci na samotu v horách (šugjó) a dosahuje osvícení (satori). Mistr následně,na základě náročných testů vůle ,přijímá žáky, kterými jsou zpravidla členové rodiny nebo vyjimečně vytrvalí žadatelé odjinud. Probíhají čtyři fáze výuky. První tvoří základní průprava a další dvě pronikání do tajemství stylu.Po osvojení si čtvrté úrovně žák získává osvědčení o mistrovství (menkjô kaiden) a má možnost pokračovat v započaté tradici.Název džú džutsu lze přeložit jako umění poddajnosti.Hlavní zásady škol džú džutsu většinou vycházejí z myšlenkových základů proslulé knihy o strategii od čínského stratéga Hwang šin kunga o období Han (202 př.n.l. – 220n.l.), která zakládá na filozofii ústupnosti. Znak „džú“ lze vysvětlovat jako princip poddání se síle,ale také jako výraz pokory k umění a tradicím. Každá škola měla vlastní výklad významu tohoto znaku a mnohdy se přikláněla až k abstraktnímu vysvětlení.V japonštině se znak „džú“ čte jawara,což byl také jeden ze starých názvů pro džú džutsu (mezinárodní přepis v angl.- ju jutsu ) Mnohdy je v Evropě a Americe používáno psaní ju jitsu(džú džitsu), které však není nejvhodnější. Znak pro slovo „džitsu“ je odlišný od znaku pro „džutsu“. Překlad slova džitsu je – ovoce nebo semeno rostliny, zatímco slovo džutsu – označuje umění a dovednost.Vzhledem k různým japonským dialektům,lze akceptovat čtení „džuitsu“,ale psaní by mělo zůstat jednotné.(informace převzatá od mistra Šoto Tanemuri – pokračovatele 18 tradičních japonských rjú).
Forma psaní jiu jitsu,ji jitsu nebo ju jitsu je ve světě velmi zažitá, stejně jako označení cvičebního úboru – kimono – přestože je správné užívat termín „gi“. Kimono je běžný tradiční oděv,nikoli cvičební úbor. Džú džutsu je souhrný název pro mnohé styly bojových umění beze zbraně a s použitím rozmanitých krátkých zbraní.Některé styly vznikly v Japonsku nebo se v Japonsku vyvinuly z některého z asijských bojových umění. Zastánci výhradně japonského rodokmenu džú džutsu uváději, že zakladatelem první klasické školy džú džutsu byl Hisamori Takenouiči, narozený okolo roku 1500 n.l. v městečku Haga v provincii Mimasaka.V průběhu historie vzniklo několik stovek stylů které se buď zachovaly nebo postupem času upadly v zapomění. Mezi nejznámější styly patří jošin rjú, šibukawa rjú, daito rjú, kito rjú, sekiguči rjú a další.Obecně je nazýváme tai džutsu (umění boje beze zbraní),ale protože to není až tak přesné (doplňkově se praktikuje také boj se zbraněmi),je vhodné používat termín džú džutsu, což zárověň vyjadřuje i určitý koncept vedení boje v duchu umění poddajnosti. Ne všechny školy se však cestě poddajnosti přiblížily svým hlavním obsahem a tak známe také rozdělení na kopo džutsu, koši džutsu, džutai džutsu a dakentai džutsu, což je bližší určení metody, kterou používaly jako základ (útoky na svaly a orgány,na kosti, porazové a poddajné techniky atd.).Díky specializacím jednotlivých škol tak vzniklo mnoho více či méně odlišných metod .Každá škola se zaměřila na určitou stěžejní náplň a tu rozvinula do co největší hloubky. Bojové umění džú džutsu (obecně ) je jedním z nejpropracovanějších bojových umění beze zbraně a dalo proto také základ mnoha nově vzniklým uměním.V současnosti se vyučuje hlavně jako umění sebeobrany pro veřejnost a také jako metoda boje pro branně bezpečnostní složky.
Video – you tube – Kuroda Sensei Ju Jutsu

 

Umění meče ken džutsu

Samurajský meč byl od nepaměti symbolem cti a mužné zbraně. Původ, později tak známého samurajského meče, nacházíme už v počátcích období Nara (710 – 794 n.l.). V této době se ještě ve značné míře na japonském kontinentu nacházejí rovné formy mečů dovezené z Číny nebo vyrobené dle čínských a korejských vzorů.Časem se začala výrazně projevovat nedostatečná pevnost slabých rovných čepelí. Technika seku mečem upřednostňovala čepele zakřivené a tak se v období Hejan (794 – 1185 n.l.) začal utvářet určitý profil čepele tak, jak ho známe dodnes. Japonský meč je obouruční, jednosečný a zakřivený.S nástupem vojenského řízení moci a s tím spojených buši v 10. století, začíná éra prvních uznávaných mečířů. Největší rozkvět výroby japonských mečů přináší období Kamakura (1185 – 1333 n.l.),ze kterého pochází nejskvostnější exponáty světových muzeí. Pro buši se meč stal nepostradatelným. Rozlišují se dva typy mečů ve dvou základních kategoriích – ó-dači – dlouhé meče a kó-dači – meče krátké. Základní a nejznámější variantou nošení mečů bylo daišo, což je dvojice katana (ó-dači) a wakizaši (kó-dači). Podle nařízení dvorské šlechty museli vysocí úředníci císařského dvora nosit pouze dlouhý meč tači,jenž byl od katany odlišný bohatější výzdobou a tím, že se zavěšoval na pás. Katana se nosila ostřím vzhůru a zastrčená za pásem,zatímco tači se nosil níže v závěsných okách ostřím dolů. Tači je souhrnný název pro typ meče, který byl však vyráběn s různými odlišnostmi. Zvláštní meč se nosil při slavnostech u dvora, jiný zase při svátcích. Od základní formy tači se lišil výzdobou. Průběžně se vyvíjely i bojové techniky. Nejstarší známky o systematické praxi pocházejí z období Nara (710-794 n.l.).Techniku boje doprovázel vztah ke konstrukci mečů, a proto se hovoří o tom, že umění meče (ken džutsu) bylo utvářeno v přímé linii s vývojem zakřivených čepelí. Novější záznamy o systematickém výcviku ken džutsu jsou známy ze svatyně katori a to prostřednictvím mistra Izasa lenao (1387 – 1488 n.l.). Šógun Jošimasa tohoto mistra požádal, aby učil ken džutsu zástupce šogunátu. Mistr toto pozvání přijal a tím vstoupil jako významná osobnost do historie bojových umění meče. Vyučoval školu posléze známou jako tenšin šoden katori šinto rjú. Původně se šermířské tréninkové haly nacházely hlavně u svatyní a klášterů, později se ale trend transformoval a prakticky každý daimjo byl správcem a sponzorem vlastní školy ken džutsu. Cvičili se zde převážně buši a šogunovi potomci. Cílem každého válečníka bylo být nejlepším a obávaným bojovníkem. Obzvláště róninové, což byli buši bez pána, se potýkali v častých bojích. Smrt byla kořením každého dne a okamžiku samurajského života. Ken džutsu bylo záležitostí převážně otevřeného boje, tedy tzv. obnažené čepele. Ve starých záznamech je možné se dočíst o metodách tasení meče zvaných tači-gake, někteří historici tuto skutečnost považují za jádro později vznikajícího iai džutsu školy šin muso hajašizaky rjú. Džinsuke Hodžo prý spatřil metodu iai při rozmýšlení nad pomstou vrahů svého otce. Nelze již zcela bezpečně zaznamenat přesné kořeny stylů iai, ale pravdou zůstává, že v pozdějších dobách vznikalo několik stovek stylů tasení meče a to jako bezprostřední metody obrany a útoku. Kodex buši (bušidó) vyžadoval od jeho zastánců přísná pravidla etické výchovy. Etiketa určovala přesné provádění denních úkonů a jejich nedodržení mohlo stát buši jeho život na každém kroku. Při kontrole panství bylo nemoudré pohybovat se v blízkosti muže třímajícího u pasu dvojici mečů. Pouhý dotek meče stál zpravidla kolemjdoucího osadníka život. Byla to urážka dlouhé tradice předků, kteří tento meč po staletí uchovávali ve vlastnictví. Při návštěvě šlechtického domu každý buši odkládal svůj dlouhý bojový meč do stojanu v hale domu a ponechával si pouze kratší wakizaši. Přicházel-li obyčejný buši k vysoce vážené osobě, vyměnil své dva meče za čisa katanu. Ta byla kratší než katana, ale delší než wakizaši. Dodržování přísných pravidel bušidó bylo mnohdy buši velmi nakloněné z hlediska testování bojových dovedností. Pouhé pootočení pochvy za pasem bylo urážkou cti, která vyžadovala zadostiučinění. Ctnost byla vysoce váženou vlastností a nabyla vysokých dimenzí. Pravidla chování přesně určovala způsob odkládání a přijímání zbraně při obřadech a jen malý nedostatek mohl být rozhodující. V domě přítele mohl válečník meč odložit do hostitelova stojanu, který byl ve výklenku toko no ma,nebo ho odevzdat sluhovi.Při návštěvě osoby, jenž nebyla z hlediska buši důvěryhodná, meč odkládal pouze v její přítomnosti a to po pravém boku, aby v blízkosti své zbraně demonstroval přátelské úmysly. Pakliže meč odložil vlevo, rovnal se jeho čin urážce a nedůvěře v hostitelovy dobré úmysly. Všeobecně lze shrnout, že původní společnost rozvíjející umění meče, byla ovlivněna národně politickými a ideovými vlivy do značné míry, a tak teprve s nastupujícím obdobím míru vzniká duchovně a eticky rozvíjející se bojové umění označované jako budó – cesta mírumilovného bojovníka. Někteří lidé v dnešním Japonsku již definitivně zapomněli na původní tradice ken džutsu,ale někteří jej uchovávají již po staletí.Z ken džutsu postupem času vzniklo kendó a z iai džutsu bojové umění iaidó.
Video – you tube – present samurai master Kudoda Tetsuzan

 

Umění lukostřelby -kjú džutsu

Mezi klasické zbraně japonských válečníků můžeme zařadit zejména meč, luk a kopí. Nyní budeme hovořit o luku a to jako o druhé nejpopulárnější zbrani samurajů . Za zakladatele jedné z prvních škol japonské lukostřelby taiši rjú je považován Šotoku Taiši (574 – 622 n.l.). Prvotním cílem prastarých armád bylo zasáhnout na dlouhé vzdálenosti mužstvo nepřítele sprchou šípů. Bojový aspekt začalo umění ztrácet až v období Méidži (1868 – 1912 n.l.).kdy se dostávají do povědomí první zápalné zbraně.Nejznámější školou umění luku je heki rjú, což je styl vycházející z původních válečnických dovedností a vznikl ve čtrnáctém století.Kjú džutsu je jedním z umění, ve kterém se do dnešní doby nezapsal žádný učitel jako zásadní reformátor,a tak patří mezi učení velmi autentické. Školu heki rjú založil mistr luku Heki Danzo, který toto umění zdokonalil po stránce technické, ale zachoval jeho autentický ráz. Mistr Heki měl šest žáků, kteří založili svoje vlastní školy. Dalšími hlavními školami jsou ogasawara rjú a honda rjú, které utvářejí zásadním způsobem vznikající nové umění luku a šípů nazývané kjúdó, které je nazýváno náboženstvím beze slov . Syntézu prastarých škol luku vzniká duchovně rozvíjející systém, který zachovává dokonalou formu rituálu a tradic.V tomto umění má každý sed,pohyb či postoj svoji absolutní přesnost. Žáci se zpočátku učí etiketě a až po určité zkušenosti se dostanou k luku a střelbě.
Samotná střelba se skládá z osmi částí: 1. ašibumi – zaujetí postoje 2. dotukuri – vyvážení postoje 3. jugamae – zaujetí ostražitosti 4. učiokoši – uchopení luku (střelecká poloha) 5. hikiwake – bleskové napnutí 6. kai – spojení 7. hanare – vypuštění šípů (oddělení) 8. zanšin – splynutí, bdělost Japonský luk pro kjúdó se nazývá jumi a je vyrobený z bambusu. Pro střelbu se používá tradiční oděv keikogi, obi, hakama a tabi.Cílem tradiční japonské lukostřelby není v prvé řadě zasažení cíle, ale střelba jako taková. Praxe umožňuje hluboké nahlédnutí do duchovního světa a realizace nauky o dechu a správném držení těla. V Japonsku se tomuto umění věnuje řada lidí a pořádají se také národní i mezinárodní soutěže.Existuje také samostatné umění střelby z jedoucího koně, které se nazývá Jabu same.
Video – you tube – Kyudo in Koriyama, Japan

 

Umění kopí – jari a naginata džutsu

Kopí a podobné zbraně byly po dlouhé období symbolem pěších bojovníků a jízdních oddílů. Je známo, že těchto zbraní využívala převážně vojenská garda střežící panská sídla a hrabství. Ve speciální formě ji úspěšně používali i tajní agenti (nindžové) jako prostředek umožňující překonávání vysokých překážek hákováním.Kopí se nazývá jari a rozděluje se podle stavby (použití) do tří základních skupin:
magari jari – hlavní hrot se dvěma vedlejšími hroty
su jari – s jedním podlouhlým hrotem trojhranného tvaru
makusa jari – s krátkým hrotem (klasické kopí).
Použití této zbraně bylo všestranné. Hlavním hrotem byly vedeny bodné rány proti tělu protivníka a za pomoci tyče nebo postraních bodců se blokoval případný útok soupeře.Umění praktikování boje s jari se nazývá jari džutsu nebo také so džutsu. Naginata je zbraň podobná su jari, ale čepel je plochá a zakřivená ,stejně jako většina jiných japonských čepelí. Kování bylo podle movitosti majitele. Naginaty se rozdělují do tří základních skupin:
tradiční naginaty – tyčová zbraň s připevněnou čepelí
naginata nosaki – vykovaná v jeden celek (hrot + tulej)
naginata tsukuči – za ostřím opatřena prstencem sloužícím k upevnění k ratišti
Použití této zbraně vychází z její stavby a proto tyč používáme k obraně (blokování),úhozům a bodnutím zatímco čepel se požívá bodným a sečným technikám. Modernímu mění naginaty se v Japonsku intenzivně věnují ženy a nazývá se naginatadó.
Video – you tube – Chokugen Ryu Naginata

 

Umění špionáže – nindžutsu

Mluvíme-li o bojových uměních, nemůžeme opomenout zmínku o špionážních bojovnících středověkého Japonska nindža. Dnešní kinematografie dala prostor spoustě akčních snímků o japonských agentech,ale ve své hloubce zdaleka nepřináší optimální pohled na problematiku prastarého umění. Pokud se díváme zpět do více jak tisícileté historie, je velmi obtížné odlišit skutečnost od legend. Existuje hodně vyprávění o činnosti těchto lidí, kteří poznamenali svojí aktivitou mnoho etap japonské historie. Tradují se příběhy o tom,že nindžové (agenti) vznikli z tajuplných a hrůzostrašných démonů (tengů), kteří byli schopni ovládnout myšlení lidí, přizpůsobovat si fyzikální zákony a praktikovat černou magii. Přestože jsou tyto příběhy velmi zajímavé, je pravděpodobnější přiklonit se k verzi, která říká, že nindžové mají původ mezi horskými bojovníky (jamabuši),kteří byli později ovlivněni uměním čínských přistěhovalců a zběhů.Za zmínku stojí také to, že v době 600 – 400 let před n.l.věnoval čínský válečný klasik Mistr Sun ve spisu Sun-Tsu (kniha o umění válečném) jednu z kapitol přímo špionáži. Texty z této knihy se prý do Japonska dostaly prostřednictvím Kibi Makibi (693 – 775 n.l.),který jako velvyslanec dvakrát navštívil Čínu. S čínskou vojenskou taktikou se na japonské ostrovy dostaly také určité esoterické vědomosti z Tibetu a Indie.Někteří mniši a asketové se usadili v lesích a jeskyních, kde dále rozvíjeli svoje umění, a tak docházelo k míšení čínského umění s učením japonských bojovníků (jamabuši). Kdy bylo umění uvedeno na svět nebo kdo je jeho hlavním učitelem, nelze jednoznačně říci. Mluví se však o tom, že prvním učitelem původních rodin nindžů byli právě čínští mniši jako Kosumikage , Kai a Gamou a jejich žáci. Z historických pramenů je však o špionáži poprvé výrazně slyšet až v šestém století, kdy princ Šotuku Taiši (574 – 622 n.l.) začal, ovlivněn čínskými vojenskými klasiky, využívat jisté špionážní agenty pro vlastní potřebu. Protože se o jejich dovednostech začalo hovořit ve všech kruzích, začali je brzy využívat další šlechtici.V této době prý vzniká i pojmenování nindžutsu (také šinobi no džutsu) pro ono tajuplné umění a znamená přibližně umění skrývat se.Tato doba je známá jako období Hejan (794 – 1185 n.l.) a byla charakteristická boji s kmeny Ainů a později provincionálními roztržkami o půdu a moc. Koncem období Hejan začínají vznikat zárodky budoucí válečnické šlechty buši, což je dalším mezníkem v historii a činnosti bojovníků nindžů.Školy nindžutsu se postupně rozrostly na 25 významných center během období Kamakura (1185 – 1333 n.l.). Mezi známé školy nindžutsu patří např.: koto rjú, rudo rjú, kusonoki rjú, kukušin rjú, togakure rjú, gjokko rjú atd. Stejně jako další rodiny Taira, Mori, Izumo, Toda, Kašihara, Sakaue se podílely na rozvoji bojového umění společně známého jako nindžutsu. Každá škola měla svoje zvláštnosti,a to podle toho, jakým dovednostem dávala největší význam. Dovednosti se mezi rodinami utajovaly a existovalo i spousta zvláštních zbraní, pomůcek a technologických postupů, které se chránily jako rodinné tajemství. Největší centra byla na jihu centrálního ostrova Honšu. Byly zde také dvě nejsilnější rodiny koga rjú a iga rjú. Iga rjú pracovala v provincii Iga pod kontrolou klanů Moči, Hattori a Fudžibajaši. Koga rjú byla v provincii Koga a sdružovala 53 méně známých rodin včetně Močinuki, Ukai, Nakai a dalších. Každá rodina nebo klan měla své vlastní představy o agentovi nindža. Seznam různých dovedností je dlouhý, přesto však lze určit pět odborných oblastí, ve kterých se nindžové bez ohledu na původ zdokonalovali.

1. Umění neozbrojeného boje ve všech formách, umění pádu, překonávání překážek a bezhlučného přemisťování a skrývání se.
2. Techniky ozbrojeného boje mečem, kopím, a také schopnost využít jakýkoliv předmět pro zvládnutí bojové situace
3. Umění použití ohně a třaskaviny, výroba jedů, léčiv a omamných látek.
4. Umění převleků, improvizací, změny identity, schopnost odhadů nedostatků a slabostí protivníkovy osobnosti, znalost nářečí, jazyků i tradic a splnit tak své špionážní poslání.
5. Schopnost kontroly nad sebou samým a dovednost praktikovat umění taktické činnosti a strategie.

Takto lze všeobecně charakterizovat dovednosti, ve kterých se nindža musel při své cestě zdokonalovat. Nindžové v nich nabývali různých schopností a tak bylo také používáno hierarchické členění podle funkcí.Na vrcholu stál džónin, který byl hlavou rodiny a vrchní velitel, zpravidla nejzkušenější člověk,který zprostředkoval kontakty s osobou,pro niž pracovali. Funkce vrchního velitele byla dědičná, většinou byl nástupcem nejschopnější syn džónina.Mezi článkem mezi řádovými bojovníky a džoninem byli čuninové, což byli organizátoři a prostředníci ve smyslu udělování úkolů řádovým geninům. Ti byli vykonavači a měli za úkol bezchybné provedení akce. Zpravidla řádoví agenti neznali identitu džonina, čímž bylo zajištěno, že nedojede k prozrazení. Existovaly i ženy agentky, které se nazývaly kunoiči a byly využívány pro některé speciální úkoly a výchovu mladých nindžů. Každý nindža se musel podrobit speciální výchově a výcviku, aby mohl svoji funkci agenta plnit se všemi nároky a efektem.V současné době některé praktiky nin džutsu aplikují do své práce speciální výzvědné jednotky.
Video – you tube – Ninjutsu Shinobi : Wind of the 34 th Generation

 

Transformace původních bojových umění

Za revoluce Meidži v roce 1868 byl svržen šogunát a tím i celkový původní systém řízení země. Bojová umění , která praktikovali hlavně buši a nindžové se postupně začala stávat méně populární. Bez nadsázky lze o tomto období hovořit jako o období úpadku tradičních bojových umění v Japonsku. Díky několika aktivním jednotlivcům se však později obnovil jejich výcvik,ale v pozměněné podobě, kterou nazýváme kobudó (starší budó).Vznikly nové cesty s novými ideály, díky které se původní militantní bu džutsu a nin džutsu začalo přeměňovat v moderní disciplíny ,které sloužili novému poslání.Bojová umění se postupně měnila svým posláním a částečně i svým technickým obsahem a tak postupem času vznikla nová forma sportu, umění a duchovní disciplíny, kterou nazýváme budó. Bu džutsu a nindžutsu se tedy postupně změnilo na kobudó (starší transformovanou cestu) a časem také na budó (novou transformovanou cestu). Budó je tedy nová tvář bojového umění, tak jak jej známe dnes. Do této kategorie patří – tradiční budó a sportovní budó.

Tradiční budó jsou umění,ve kterých je hlavní důraz kladen na pravidelné fyzické a duševní cvičení. Jsou to většinou nesoutěžní výukové programy ,které cvičencům nabízejí seberealizaci a duchovní cestu. Mezi tradiční budó patří např: aikidó, iaidó, kjúdó, džódó, budžinkan budó, klasické karatedó, zančin budó atd.
Video – you tube – Kendo Iaido

Sportovní budó jsou zpravidla úpolové disciplíny, jejichž hlavním cílem je realizovat myšlenku fyzického a technického rozvoje. Jsou to většinou výukové programy, jejichž stěžejním bodem je uzpůsobit bojové umění potřebám moderní tělovýchovy a sportu. Mezi sportovní budó patří např. džúdó, kendó, moderní karatedó atd.
Video – you tube – Karate : Sport & Show

Jak je patrné z přehledu, některá budó si zachovávají také obě alternativy. Existuje tedy např.tradiční a moderní karatedó apod. Nejedná se ale o totožnou disciplinu i když se to někteří cvičenci snaží marně propojit.V moderním karatedó je kladen velký důraz na soutěž a celý výcvik je tomu podřízen.V tradičním karatedó je kladen důraz na komplexnost a proto je výcvik značně odlišný a obsahuje kromě technického cvičení také duševní trénink, praxi s tradičními zbraněmi, utužování úderových ploch a studium historie a klasické filozofie. Budó má tedy mnoho tváří, přestože základ byl relativně jednotný. Poslání a osnova moderních výukových programů se odvíjí od cíle, na které se zaměřili jejich zakladatelé nebo jejich následníci. Pro porozumění moderním bojovým umění je vhodné se podívat do jejich historie. Mezi nejznámější patří bezesporu džudó, karatedó a aikido.

 

Karatedó – cesta prázdné ruky

Karatedó je jedním z nejznámějších japonských bojových umění. Základní historické etapy vývoje karatedó, jak jej uvádějí legendy a spisy předních historiků jsou: Indie – Čína – Okinawa. Pojítkem mezi těmito zeměmi je činnost misionáře buddhismu školy Čan – Bódhidharmi (Indie – Čína) a čínských přistěhovalců (Čína – Okinawa). Beze sporu je prehistorie karatedó velmi rozmanitá a velmi obtížně zmapovatelná.V tomto článku budeme hovořit o období kdy Okinawu (Rjú Kjú) sužovaly časté nepokoje a kdy její obyvatelé už rozvíjeli vlastní metody sebeobrany spolu s novými prvky z Číny. K vývoji základních forem okinawského bojového umění přispělo několik vlivů.V roce 1429 se stala tato země královskou říší a jejím králem se stal Šo Haši. Dosadil do svých knížectví Čuzan, Hokuzan a Nanzan členy své rodiny a usiloval společně s nimi o vzkříšení země. Po dosazení šlechticů do těchto tří knížectví byla pozměněna jejich jména na Nakagami, Kunagami a Šimadžiri. Začala se rozvíjet i velká města země – Šuri a Naha a to díky obchodu s okolními zeměmi.V pozdějším období ale dynastie utrpěla několik ztrát a vznikající nepokoje ovlivňovaly řízení moci v zemi. Nový král Šo Šin byl aktivní z hlediska různých reformních opatření a pro větší kontrolu nad povstáním v zemi vydal zákaz nošení zbraní všem mimo zvláště vyvolených.
Země, která byla na jedné straně neustále zmítána revoltami , pocítila, na straně druhé velký rozkvět vzhledem k vlivu okolních zemí prostřednictvím obchodu. Mnoho zdatných bojovníků z Číny se usadilo na Okinawě a kromě obchodu zde rozvíjely také aktivity, které ovlivnily učitele původních bojových stylů.Vyučovali zde bojové umění wu šu, které mělo v Číně již rozvinutou podobu.Originální okinawské prvky se tedy mísily s metodami z Číny a podpořily vývoj stylů označovaných „te“ nebo také „tode“.Roku 1609 obsadil Okinawu japonský rod Šimazu vedený rodinou Satsuma.Zástupce tohoto klanu Iehisa Šimazu vydal novou vyhlášku o zákazu nošení zbraní a další omezení svobody obyvatel Okinawy. Okinawský král byl zajat a převezen do Japonska jako rukojmí.V této době nastává rozkvět bojových metod blízkých pozdějšímu karatedó ,doposud známém pod pojmem okinawate. Jako reakce na potlačování svobody osadníků sílí národní odpor proti japoncům a vznikají povstalecké skupiny hlásící se ke kodexu „kikotsu“ což byla obdoba samurajského „bušidó“.Následkem častých roztržek se samurajskou šlechtou dochází také k ovlivnění stylů okinawate, japonským džú džutsu. Asi dva roky od začátku okupace Okinawy byl propuštěn král zpět do svého původního sídla.Rod Satsuma, který měl japonským rodem Tokugawa garantován nárok na území Okinawy, neumožnil králi žádné osobní iniciativy.Mezi osadníky se neustále šířilo poselství o navrácení samostatnosti zemi. Stále nekončící neklid v zemi často vyhrotil v tvrdé roztržky.Z Číny se v době, kdy byl ještě čilý cestovní ruch, dostalo několik souborných cvičení, která v sobě uchovávala tajemství čínských stylů.Mnoho okinawských mistrů je analyzovalo dle vlastních názorů a tak vytvářeli osobité styly s vlastní koncepcí.Vznikají tři hlavní školy naha te,šuri te a tomari te. Pro školy charakteristické čínským vzorem se začíná používat název karate, který ve své původní podobě vyjadřoval význam -čínské ruce.Tento název později označoval většinu stylů. Každý z těchto stylů byl specifický nejen z hlediska vlivů Číny, ale také vlivem oblastních zvyklostí a stavby těla válečníků. Základní směry byly označovány také šorin rjú (šuri te, tomari te) a šorei rjú (naha te).Z těchto směrů vznikaly dodnes známé okinawské školy karatedó:
1. šuri te (šorin rjú) – kobajaši šorin rjú, sukunai hajaši šorin rjú
2. tomari te (šorin rjú) – matsubajaši rjú, šorin rjú
3. naha te (šorej rjú) – ueči rjú, godžu rjú
Roku 1871 byla Okinawa přičleněna k Japonsku. Okinawský král byl sesazen a jediným vládcem Okinawy se stal japonský císař ,čímž skončilo 259 -leté okupování rodem Satsuma.V roce 1905 se karate začalo oficiálně vyučovat mistrem Itosu na okinawských školách.Prostřednictvím mistra Gičina Funakošiho se karate začíná prezentovat v Japonsku. Mistr Funakoši vytvářel moderní koncepci výuky karate a zdůrazňoval jeho vliv na tělo i ducha.Celý název tohoto bojového umění je karatedó (kara – prázdné (původní znak – čínské), te – ruce, dó – cesta života) a začíná se užívat od roku 1903. V současné době má toto umění mnoho tváří a to díky mnoha dalším mistrům ,kteří ho rozšiřovali. Některé školy se přiklánějí k tradičním postupům,jiné k novějším. První sportovní pojetí karatedó zavádí až mistr Masatoši Nakajama – žák mistra Gičina Funakošiho.
Video – you tube – Gichin Funakoshi – Karate Do – Shotokan

 

Džudó-cesta poddajnosti

V roce 1882 vzniklo nové bojové umění, vycházející z poznatků džú džutsu s názvem kodokan džudó.Vytvořil ho prof.Džigoro Kano (1860 -1938), který usiloval o vytvoření nové koncepce výuky džú džutsu na základě moderních poznatků. Narodil se v Mikage ( nedaleko Kôbe) a už od roku 1871 žil se svými rodiči v Tokiu. Byla to obtížná doba a stávalo se, že se mladý Kano dostal do konfliktů, které nedokázal vyřešit. Pro svou drobnou postavu se stal často terčem silnějších spolužáků ve škole. Slýchával o bojovém umění , kterým lze odvrátit útok i mnohem silnějšího útočníka. A tak se rozhodl najít si učitele. Po rozpadu šogunátu Tokugawa (1868) a znovu vzkříšení císařství byl, na rozkaz císaře, vydán zákaz nošení mečů a zrušen stav buši (samurajstvo).Toto opatření zapříčinilo velký úpadek bojových umění, včetně džú džutsu .Nebylo tedy jednoduché najít učitele. Přesto se Kanovi podařilo nalézt mistra jménem Teinosuke Jagi.Studoval s velkým zájmem a později vyhledal také další mistry Hačinosuke Fukudu a Masamito Iso ze školy tenšin šinjô rjú džú džutsu. Pro velký zájem o další informace pak také studoval u mistra Tsunetoši Iikubi ze školy kito rjú džú džutsu.Byl předsvědčen, že nalezl základní kameny džú džutsu a tak na základě tohoto studia v roce 1882 (ve svých 22 letech) založil novou školu s názvem kodokan džudó (ko – vyučovat,do – cesta, kan – centrum, džú – jemný,dó – cesta). Ve svém prvním dodžó (cvičební místnost), které se nacházelo ve svatyni Eišo v oblasti Šitaja – Tokio ,měl několik rohoží o velikosti 25x35cm, na kterých cvičilo nejdříve jen devět žáků.Ti se později proslavili jako velmi významní propagátoři kodokan džudó. V historickém díle Budžutsu rjúsoroku uvádí autor, že před založením kodokan džudó existovalo okolo dvaceti škol džú džutsu, z toho jen jedna používala také název džudó pro svůj styl a to škola jikišin rjú.Pro odlišení od této školy používal Kano názvu kodokan džudó.Jigoro Kano svým počínáním vzbudil obdiv,ale také nenávist.Mezi zastánci tradicionalizmu se vytvořila skupina odpůrců kodokanu a ti vedli neustálé pře o zachování originality džú džutsu. Konflikt se táhl delší dobu a tak nakonec došlo k dodžó džaburi (utkání pravdy), které mělo určit která ze stran ustoupí. Zápas organizoval šéf tokijské policie a výsledek byl překvapující .Obě strany vyslaly patnáct bojovníků.Na jedné straně byli zástupci školy totsuko rjú v čele s Hikosuke Totsukou a na straně druhé zástupci kodokan Džudó v čele s Džigoro Kanem. Kromě dvou nerozhodných zápasů,všechny ostatní vyhráli zástupci kodokanu.Tímto stoupla popularita této školy natolik,že o výuku džudó začala mít zájem i policie. Začala nová éra tohoto umění.V roce 1887 byly stanoveny zásady cvičení a po letech zdokonalování byly definitivně upřesněny v r.1922.Džigoro Kano se velmi aktivně podílel na založení japonské atletické organizace a v prosazování tělovýchovy všeobecně. Výsledkem Kanovi práce bylo zavedení džudó do povinné osnovy škol, což prosadil jako ministr školství.

Původně základní pilíř školy kodokan džudó tvořili kata (souborná cvičení):
nage no kata – technika porazu
katame na kata – technika znehybnění
džú no kata – základní formy poddajnosti
kime no kata – základní formy sebeobrany
košiki no kata – formy klasické
icucu no kata – forma pěti nejefektivnějších chvatů
seiroku zen jo kokumin taiku – základní formy průpravných cviků s maximální účinností
Po smrti mistra Kana byli doplněny ještě dvě kata:
gonosen no kata
gošin džutsu no kata

Hlavními hesly kodokan džudó jsou : seiroku zen jo – maximální efektivnost a džita kjoei – vzájemný prospěch Na základě této osnovy vytvořil Džigoro Kano moderní bojové umění, které po jeho smrti,v roce 1938,převzala nová generace učitelů pod dohledem vysoké školy kodokan v Tokiu. Jejím ředitelem je syn Džigoro Kana dr.Risei Kano.Původní kodokan džudó bylo založené na nacvičování obranných technik s cílem osvojit si dokonalou tělesnou a duševní zdatnost.Prosazením tohoto tělovýchovného systému do školství bylo otevřeno nové poslání a to soutěž.Pokud budeme vycházet z více jak stoleté historie kodokan džudó, zjistíme, že tento krok nebyl zdaleka tak pozitivní, přestože přinesl světu zajímavý úpolový sport.Na základě lidské potřeby takřka za každou cenu vítězit,se do původních záměrů mistra Kana vnesla konfrontace. Společenský efekt,který mistr předpokládal se tak stal částečně iluzí a současné džudo je v mnoha případech už pouze vzdáleným stínem původního kodokanu.
Video – you tube – Jigoro Kano

 

Aikidó – cesta harmonie

Bojové umění aikidó vzniklo z prastarých škol japonských válečnických umění aiki džú džutsu, džú džutsu, kendžutsu a částečně také moderního džúdó.Zakladatel Morihei Uješiba (1883 -1969) tato bojová umění studoval u učitelů Sókaku Takeda (daitó rjú aiki džú džutsu),Tokusaburó Tozawa (tenšin šinjó rjú džú džutsu), Masakatsu Nakai (jagjú šingan rjú džú džutsu) a Kijoiči Takagi (džúdó).Dále studoval džú džutsu – školy kito rjú a ken džutsu škol šinkage rjú a jagjú rjú ,ale jeho učitelé jsou v podstatě neznámí.Nejvíce a nejhlouběji se zabýval bojovým stylem známým jako daitó rjú aiki džú džutsu,který ho učaroval svojí koncepcí využití útočníkovi energie a hospodárností pohybu.Toto bojové umění je právem považováno za základ později vytvořeného aikidó.Uješiba,jako adept ,studoval bojová umění přerušovaně v období od roku 1901 až do roku 1920, kdy zakládá své první oficiální dódžó – Džuku (školu) poblíž svatyně v Ajabe.V této době začíná vyučovat bojová umění,ale je pořád výrazně ovlivněn starými styly (korjú), které doposud studoval.V roce 1922 získává od svého učitele Sókaku Takedy certifikát učitele daitó rjú.V roce 1924 odjíždí spolu se svými přáteli a novým duchovním učitelem Onisaburó Degučim do Mongolska s cílem vytvořit nový stát.
Téhož roku se s neúspěchem vrací a začíná pracovat na nové koncepci bojového umění dle vlastních zkušeností ve válečnických dovednostech (bu džutsu) a duchovní praxi (šingon buddhismu a ómoto kjó).Duchovní praxe jeho cestu obohatila dost zásadně a tak se příběhy o jeho zvláštních schopnostech začínají rychle šířit po celé zemi .Přicházejí i první žáci, ochotní následovat mistra v jeho nové cestě ,kterou označuje jako Uješiba rjú aikibudó.V následujících letech se mnohokrát stěhuje ,ale přesto neustále pracuje na zdokonalování svého umění.V roce 1942 je oficiálně navržen a uznán název aikidó (cesta souladu ).Teprve ve svých cca 60 letech začíná mistr Uješiba vyučovat aikidó v podobě blízké tomu ,co znají dnešní studenti a mistři bojového umění.Jeho aktivity však do značné míry ovlivňuje období krize za 2.světové války.V roce 1942 mistr odjíždí na Iwamu, kde vyučuje jen skromnou skupinku žáků.Nepravidelně pobývá v Tókjó a vyučuje v kobukan dódžó ,které za jeho nepřítomnosti vedou jeho žáci spolu s jeho synem Kišomaru Uješibou.Po válce je obnovena veřejná výuka a aikidó se začíná šířit prostřednictvím Uješibových studentů-instruktorů po celém světě.Za mezinárodní centrum aikidó je považováno hlavně centrální dódžó v Tókjó (bývalý kobukan) ,ale vzhledem k individuálnímu přístupu jednotlivých mistrů, se postupem času tato idea tříští a vznikají nové a nové sdružující organizace,spolky a nezávislá centra. Vedou je samostatní mistři aikidó z celého světa bez vazby na původně centrální tokijské dódžó.Po zhlédnutí všech oficiálních videozáznamů,zachycujících zakladatele aikidó při praxi svého umění se domnívám,že aikidó je a bylo v první řadě souhrnem určitých všeobecných zásad,postupů a principů,jenž Uješiba prostudoval a snažil se předat dále svým studentům. Z tvrzení mistrů aikidó,se kterými jsem se měl možnost setkat osobně, je patrné,že zakladatel nekladl velký důraz na systematizaci výuky a předávání specifických technik.V jaké fázi života zakladatele se s ním setkali můžeme vypozorovat v jejich podání aikidó.Když byl Uješiba mladší,převažoval v jeho praxi válečnický a technický aspekt.Ve středním věku začal prolínat bojové umění s filozofickým a duchovním přístupem a ve stáří se hlouběji zabýval ezoterikou.Aikidó je uměním relativně svobodným a přihlédneme-li k základním bodům původní cesty ,jako k všeobecným kořenům aikidó ,můžeme mu porozumět i jako umění, které se neustále vyvíjí spolu s lidmi ,kteří jej praktikují. Pokud budeme akceptovat život zakladatele,jako příklad vývoje adepta bojového umění na cestě aiki,pak můžeme říci,že první fáze je technického rázu,druhá fáze technicko-taktického a duševního dozrávání a třetí fáze je svou náplní hlavně duchovní. K důkladnému porozumění aikidó je dobré znát jeho původní koncepci.

Základní osnovou klasického aikidó je:
tai džutsu – umění sebeobrany beze zbraně,ve kterém se nesnažíme útočníka zranit ani zabít
buki waza – cvičení se zbraněmi , které vyjadřuje myšlenku kontroly agrese nikoli konfrontace
ki taiso – praxe činkon kišin – meditace, kototama – duchovní cvičení prostřednictvím zvuků (manter),kokjú – vědomé řízení a směřování energie, hara gei – centralizace.

Protože je praxe bojového umění jednou stranou mince ,zatímco předávání tohoto umění (vyučování) stranou druhou (neméně důležitou),vytvořili Uješibovy studenti – instruktoři mnoho různých koncepcí výuky.Tak vznikly školy jako je jošinkan, joseikan, iwama rjú, tomiky rjú, tendo rjú, šin ei taidó, manseikan, šinšin toitsu atd.Studenti aikidó ,kteří studují tyto jednotlivé koncepce svých mistrů, se většinou účastní hlavně seminářů a výuky v duchu těchto jednotlivých linií.Existují také mnohé komunity adeptů aikidó ,kteří upřednostňují rozsáhlý repertoár technik a navštěvují rozmanité lekce u různých učitelů a tak vznikají různé syntézy ,ve kterých se prolínají různé cvičební postupy dohromady. Jednotlivci ,ovlivnění zkušenostmi v různých bojových uměních a duchovních naukách ,též vkládají některé nové prvky do praxe aikidó a tak se toto umění mění, rozšiřuje i zjednodušuje,obohacuje i znehodnocuje, systematizuje i tříští a s každým přístupem a formulací dostává více či méně novou tvář.
Video – you tube – Aikido O´Sensei Morihei Ueshiba

 

Vývoj a sloučení

Po druhé světové válce se Japonsko určitou dobu muselo potýkat s problémy jak v oblasti ekonomie, sociologie, tak národnostního cítění a začlenění se do nově vznikající reformované světové politiky.Bojová umění nebyla středem společenského zájmu stejně tak jako mnohé umělecké a kulturní aktivity. Díky pružnému jednání se však země relativně brzy zotavila s poválečné krize a začala nová etapa japonských dějin jejíž součástí bylo také šíření budó. Japonské budó se rozšířilo do celého světa a do konce 20.století si získalo miliony příznivců všech světových národností.V ostatních zemích byli také mnozí úspěšní učitelé bojových umění , kteří vytvořili nové výukové programy (taekwondó, vietvodao atd.). Bojová umění se rozšířila do všech koutů naší planety a začalo docházet k prolínání různých tréninkových metod, stylů a filozofii. Díky aktivitám mnoha jednotlivců a komunit se prolnuly různá bojová umění vzájemně a tak lze hovořit o nové a vrcholné etapě z hlediska historie bojových umění. Toto sblížení ovlivnilo mnohé učitele,ve snaze vytvářet nové, komplexnější programy , které překračují rámec pouhého stylu, národní tradice, popřípadě lokálně vymezené metody. Vznikají nové syntézy , jejichž cílem je zpřístupnit zájemcům bojová umění jako celek a odstranit tak beriéry, vzniklé vyhraněností jednotlivých specializovaných cest. Mezi nejznámější novodobé komplexní programy patří sambo, musadó, gošindó, krav maga, sysťéma, vale tudo, hapkidó, zančin budó, joseikan budó, budžinkan budó atd.
Video – you tube – Zanchin Budo

 

Etika a budó

Etika je filozofický obor, jenž se zabývá morálkou. Odlišnosti různých filozofických směrů zabývajících se etikou, vycházejí z mravních norem, platných v dané době a společnosti. Každá země a národ si tak vytváří vlastní obraz etiky. Hovoříme-li o etice při studiu bojových umění, platí stejné pravidlo.To, co bylo pro bojovníky v 15.století normální, nemusí být přijatelné dnes a stejně tak naopak.V jednotlivých zemích světa je bojové umění prezentováno různým způsobem, dle zvyklostí tamních obyvatel. Jsou však některá všeobecně uznávaná pravidla, která nepodléhají jen kulturním zvyklostem určité společnosti nebo politickému či náboženskému smýšlení. Respektování těchto pravidel činí adepty bojových umění obdivuhodnými na celém světě.V Japonsku byla tato pravidla částečně obsažena už například v mravním kodexu vojenské šlechty, označovaném jako bušidó. Byl to původně nepsaný směrník , jenž byl předáván výchovou.Vznikl v období Kamakura (1185-1333), tedy v době, kdy se k moci dostávala vojenská šlechta buši . Základy bušidó pramení z buddhistické, konfuciánské a šintoistické filozofie. Buddhismus vybavoval válečníky duševní koordinací, důležitou pro klidnou rozvahu v obtížných životních situacích. Konfuciánské myšlení podporovalo úctu k předkům a oddanost pánovi. Zatímco šintoismus umocňoval hluboký vztah k přírodě a japonským tradicím. Bušidó jako celek podporovalo úctu , čestné chování, odvahu, spravedlnost, zdvořilost atd. Postupem času byly některé základní myšlenky také sepsány a to poprvé Jamagakou Sokoem(1622-1685). Dobrá duševní kontrola a víra v důležitost cti a spravedlnosti,válečníky vybavovala vlastnostmi , které jsou obdivovány dodnes. Absence těchto důležitých ctností činí rozdíl mezi rváči a pravými adepty bojového umění.Významný vliv na schopnost aplikovat filozofickou stránku bušidó v praxi , měl buddhistický směr,známý pod názvem zen,který upřednostňoval reálné duševní studium před intelektuálním. Filozofie zen buddhismus připodobňovala rozhraní života a smrti k tenké linii ostří meče. Neutrální vztah k hrozbě smrti umožňoval adeptům zenu udržovat patřičný nadhled a klidnější mysl v boji.Odpoutání se od etických zásad bušidó však některé válečníky stavělo, díky jejich pohledu na váhu lidského života, do pozice bezcitných zabijáků. Důležitost mentální kontroly a mravního kodexu byla tedy zásadní. Etika současného budó podléhá blízkým principům. Bojová stránka umění je jen jednou z mnoha částí harmonického celku a proto se nyní zabývejme některými konkrétními ctnostmi pravého válečníka.

SEBEKÁZEŇ:Bez schopnosti koordinovat ducha, jsou všechny další důležité ctnosti válečníka v mnoha případech jen teorií.Naučit se směřovat své úsilí správným směrem a zachovat si při tom klidnou mysl je velmi důležité.Je to schopnost, kterou lze jako důležitou potřebu pocítit v jakékoli lidské činnosti.V případě,že nedisponujeme sebekontrolou,není možné mnohé morální principy aplikovat do reálného života, přestože jsme v nekonfliktních situacích jejich zastánci a propagátory.

SPRAVEDLNOST:Téma spravedlnosti je bezesporu diskutabilní a to převážně proto,že je obtížné určit, co lze považovat za spravedlivé a co za nespravedlivé.V textu však tento problém řešit nebudeme. Důležitý je obecný vztah k dosažení spravedlnosti.Ctí válečníka je obhájit spravedlnost bez ohledu na ocenění a vlastní prospěch.Odpoutání se od lpění na hmotném ocenění a dosažení slávy je pro tuto schopnost velmi důležité.Je-li touha po dosažení spravedlnosti motivována výhradně výše uvedenými vlivy,může jít spíše o snahu dosáhnout „vítězství“nad nepřítelem.Je-li snaha o dosažení spravedlnosti motivována samotným přesvědčením, přestože z toho nemusí vzejít žádný vedlejší prospěch, může jít o vítězství nad sebou samým, tedy o pravé vítězství.

ČEST: Neměli bychom tuto ctnost zaměňovat za ješitnost a pýchu.Je-li tomu tak,jsme obhájci opačných hodnot,než o kterých zde budeme hovořit.Čestně bojovat znamená nejen nebýt zákeřný ,ale také dokázat přiznat chybu nebo porážku.Čestný čin je také darovaná šance na získání rovnocenných podmínek v boji. Cítit se čestným znamená pocítit výčitku, je-li tomu naopak. Čestné je také hájit důstojnost druhých a být pravdomluvný.

ODVAHA:Odvážným není ten,kdo se nebojí, nýbrž ten, kdo strach dokáže v obtížných situacích překonat.Lze tedy říci,že odvaha je stupeň k vítězství nad sebou samým.Ten,kdo je odvážný,může mnohé ovlivnit.Představa vítězství zůstává bez reálných činů jen snem.Je třeba odvahy ,aby se sen mohl stát skutečností.Teorie a předsevzetí jsou často zahnána předsudky, které pouze odvaha může přemoci a ovládnout.Odvážné činy ,jenž chrání životy, důstojnost, čest a spravedlnost,utvářejí vzor pro lidské generace.

ÚCTA:Může být projevována různým způsobem.V bušídó byla také prezentována jako celoživotní závazek (giri).Lze tedy mluvit o různých stupních demonstrace,ale v jádru jde o shodné principy.Pocit spojený s úctou je vázán na mezilidské vztahy a jejich hloubku.Ten,kdo dokáže mít v úctě věci a lidi kolem sebe,je často sám uctíván jako vážený a moudrý člověk. Úcta může přivést ostatní k zamyšlení se nad vlastním vztahem k této ctnosti. Schopnost vážit si druhých,jejich věcí a činů ,je hlubokou duchovní hodnotou.

VÍRA:Přesvědčení se mění se zkušenostmi a s dospíváním.Vůle a trpělivost mají zásadní vliv na výsledný efekt činnosti,kterou vykonáváme a víra ve správnost tohoto konání je pro to základním energetickým zdrojem.Ten ,kdo pochybuje o sobě a svých činech,si vytváří vlastní omezující limity svého myšlení a konání.Je proto důležité vytvářet prostor k vytvoření víry ve smyslu vykonávané činnosti.S přibývajícími zkušenostmi se přesvědčení dotváří a mnohdy mění.Je-li však činnost podpořena třeba jen dočasnou vírou, může být hloubka poznání mnohem větší.Důležité je pak objektivně přehodnocovat nové zkušenosti a nezapomínat na jiné víry a životní cesty.

ODPOVĚDNOST:Každý jsme v mnoha směrech strůjcem svého osudu a ne jen svého. Odpovídáme za to,co řekneme a uděláme a můžeme těmito prostředky také ovlivnit své okolí.Odpovědnými za své skutky jsme všichni,jen dětem a nemocným je to přirozeně částečně odpouštěno.Bojovník často rozhoduje o zásadních otázkách, a tak si musí být plně vědom své odpovědnosti za vše ,co dělá.Válečník se odpovědnosti nevyhýbá.

Tyto a další morální aspekty utvářejí charakter bojovníka. Boj , který svádí, je v první řadě s vlastním egem a hloubka vítězství nad sebou samým se projevuje ve všech činnostech a etapách jeho života. Reálně přijatý mravní kodex tvoří základní směr lidského chování.Odcházíme-li z tělocvičny (dódžó), odkládáme dočasně cvičební pomůcky ,ne však ctnosti válečníka.Stejně tak jako pravý buši , odložil-li svou zbroj, nepřestal žít v duchu bušidó. Bojové umění formuje lidský charakter převážně prostřednictvím pravidelné praxe. Pokud není součástí této praxe také studium morálního kodexu,není vliv na jedince tak hluboký. Podstatnou úlohu zde má učitel , který musí zprostředkovávat kodex hlavně vlastním vzorem. Předávání ryze bojových zkušeností širokému spektru zájemců je stejně neodpovědné jako prodávat střelné zbraně v samoobsluze. Součástí výuky bojových umění je poučení o nebezpečnosti jednotlivých technických prostředků a vštěpování základních pravidel morálky. Etika je nedílnou součástí studia novodobých bojových umění.

Martin Procházka