↑ Return to ČASOPIS BUJIN

9

9.Cestování: Japonsko

Většina lidí, co studuje japonské bojové umění, touží po tom dostat se do Japonska a studovat tam u starých mistrů. Často čtu články o různých cestách do Japonska, zážitcích ze setkání s mistry a tak jsem si řekl, že napíšu také svůj vlastní postřeh. V roce 2002 slavila mezinárodní organizace Kokusai Budo Renmei výročí 50 let od svého založení. Při této příležitosti se uskutečnilo velké setkání japonských velmistrů v Tokio, Ageo a Osace. Byl jsem tam jako zástupce České republiky, a tak jsem si řekl, že by bylo vhodné o tom napsat pár řádků. Setkání bylo rozděleno na několik částí: výukové semináře a přednášky, cesty po památných místech, exhibice, soutěž a slavnostní banket. Celý program trval měsíc a účastnila se ho stovka zástupců různých zemí světa. Zúčastněnými japonskými mistry byli šizuja Sato 10.dan nihon džú džutsu, 9.dan kodokan džúdó, Hirokazu Kanazawa – při této příležitosti udělený 10.dan karatedó, Katsuo Yamaguči – při této příležitosti udělený 10.dan iaidó, Terutaka Kawabata 9.dan kobu džutsu, Keidži Tose 9.dan iaidó, Tadao Očiai 9.dan iaidó, Tadanori Nobetsu 9.dan karatedó, Ikuo Higuči 9.dan iaidó, 7.dan kobudó, šindži Tsutsui 8.dan aikidó, 6.dan iaidó, Mitsuhiro Kondo 8.dan kodokan džúdó, 7.dan aikidó, Kunikadzu Jahagi 8.dan kendó,7.dan ken džutsu, Jun Osano 7.dan nihon džu džutsu a kobu džutsu. Jako oficiální delegát zde byl prezident organizace pan Jasuhisa Tokugawa, potomek posledního japonského šóguna. Program začal slavnostním uvítáním všech mistrů a hostů, včetně jmenovitého oslovení zástupců jednotlivých zemí světa a kontinentů. Následovala návštěva několika historických míst v Ósace a pak se celá skupina přesunula do Tókjó, kde probíhaly po několik dní pravidelné tréninky pod vedením zmíněných mistrů a příprava na světový šampionát v kata. Mezinárodní soutěž za účasti 30 zemí světa probíhala o týden později ve velkém sportovním centru a účastnili se ji zástupci džúdó, karatedó, iaidó, kobudó a džú džutsu. Na žádost pana Rauschera (ředetel IMAF v Evropě) jsem se zúčastnil také a to v kategorii džú džutsu. V konkurenci 15 účástníků jsem skončil na 2.místě, a tak přestože jsem do Japonska nejel soutěžit, odvezl jsem si na památku stříbrnou medaili. Po této události se skupina přesunula do Ageo, kde probíhal několikadenní seminář. Vzhledem k vysoké úrovni všech lektorů bylo co studovat.Věnoval jsem se krátce aikidó ,ale protože mne přístup mistrů nezaujal, přemístil jsem se brzy do dódžó ve kterých se praktikovalo moje oblíbené džú džutsu a kobu džutsu. Udělal jsem dobře, protože lekce byly velmi kvalitní a náročné. Na závěr prvního semináře bylo upořádáno Embukai (exhibice) za účasti několika desítek mistrů z celého Japonska. V tradičních kruzích se v Japonsku nepořádají budo show, nýbrž akademické ukázky, bez hudby, bez reklam a bez efektů. Exhibice byla velmi kvalitní hlavně pro zasvěcené. V druhé polovině našeho pobytu jsme jeli do Kjóta, kde jsme navštívili zenové zahrady, některé otevřené kláštery a svatyně. Překrásná architektura a příroda byly bezesporu idylickou oázou klidu pro všechny zúčastněné a pro mnohé to byl zajisté estetický zážitek. Následoval výlet autobusem do Nikko, horské oblasti, ve které se nachází velký vodopád a svatyně Ijejasu Tokugawi (šóguna a sjednotitele Japonska). Po celou cestu svítilo slunce a foukal vítr, jehož síla narůstala se zvyšující se nadmořskou výškou. Vodopád byl krásným až kýčovitým přírodním skvostem, svatyně byla vsazena do oblasti hustě zarostlé mohutnými stromy.Tokugawa zde měl své letní sídlo, svatyni a místo odpočinku. Při zastávce autobusu jsem vystoupil vzhůru srázem do malého lesa, kde jsem ke svému překvapení našel malou opuštěnou svatyni. Zřejmě ji v minulosti nenavštěvoval žádný slavný panovník, ale byla neméně zajímavá, i když malá a jen z prostého, nezdobeného dřeva.Chvíli jsem ji obdivoval, poseděl a pak jsem se s pocitem archeologa, který objevil něco nového, vrátil k ostatním přátelům. Krajina zde byla opravdu krásná a vzhledem k právě propukajícímu jaru přibarvena rozkvétajícími stromy a keři. Po návratu z Nikko nás nečekal odpočinek, ale další z řady tréninků bojových umění.Cvičilo se denně, dopolední a odpolední lekce dělil jen krátký oběd a relaxace na slunci. Při svých obchůzkách po okolí jsem objevil skryté dódžó pro lukostřelbu, a tak jsem využil této vyjímečné příležitosti a vstoupil jsem dovnitř.
K mému údivu na mne z malého bambusového tatami zíralo několik japonských žen hovořících s jakýmsi starým pánem. Později jsem se dozvěděl, že tímto mužem je mistr Takaši Enoue 6.dan kjúdó. Následoval velmi přátelský rozhovor v rámci kterého mne mistr pozval na lekce kjúdó. Druhý den v 14.00 jsem tedy stál v dódžó spolu se zmíněnými dámami a cvičil základní rituály důležité pro budoucí studium kjúdó. Každý technický detail, gesto i nádech mi byl mnohokrát vysvětlován, a tak jsem si plně uvědomil náročnost této cesty. K mému překvapení mne mistr třetí den vyzval k pokusu o střelbu do makiwari (tréninkový terč). Bylo to zajímavé, leč plně chápu, proč se ke klasické střelbě přistupuje až po několika měsících příprav. Poslední den jsem se rozloučil plný nezapomenutelných dojmů a obdržel knihu o kjúdó s mistrovým věnováním. Byl jsem šťastný, že jsem měl možnost si to zkusit a zažít atmosféru kjúdó dódžó. Další dny jsem však již věnoval cvičení ken džutsu pod dohledem mistra Jahagiho. Základní techniky byly velmi podobné tomu, jak je vyučuji ,ale kata a tréninkové metody šin jigen rjú byly pro mne nové a zajímavé. Cvičení probíhalo jen v malé skupince žáků a v dódžó s hladkou dřevěnou podlahou.Výcvik byl intenzivní a jak je typické pro ken džutsu, velmi soustředěný. Moje týdenní cvičení s mečem uzavřela mistrova ukázka iai džutsu a tamešigiri.
Volný den jsem využil k návštěvě karatedó dódžó mistra Nobetsu 9.dan, který vyučuje styl godžu rjú. Byl to malý sál s dřevěnou podlahou umístěný na kraji města, ve kterém bylo na stěnách mnoho trofejí a památečních fotografií. Mistr zrovna vedl lekci a nechal vstoupit do dódžó jen malou skupinu lidí, kteří směli jen nehnutě sedět na kraji sálu a dívat se. Protože jsem v minulosti studoval karatedó ,pokusil jsem se oslovit mistra k možnosti cvičit a ten k mému úžasu ihned souhlasil.
Cvičení bylo fyzicky náročné a ukázka malých karatistů (10 – 12 let) mne doslova vyrazila dech, neboť tito malý držitelé danů předvedli opravdu ekceletní výkon. Cvičení s mistrem bylo zaměřeno na rozvoj blokovací techniky a kombinace s kontra údery.
Z dódžó jsem odcházel unavený, ale spokojený. Následoval další den, ve kterém jsme měl možnost si vytvořit program po svém, a tak jsem se vydal do svatyně Meidži ve středu Tókjó.
Cesta mezi mohutnými mrakodrapy byla poněkud skličující, ale ve chvíli, kdy jsem objevil svatyni, byl všechen pochmurný pocit pryč. Poloha svatyně mne přesvědčila o tom že, Japonsko je opravdu země kontrastů. Objekt lemovaný ze všech stran moderními budovami byl postaven v klasickém buddhistickém slohu. Přes všechnu krásu interiéru a exteriéru byl můj pocit poněkud smíšený a pro svou další cestu jsem si vybral Edo muzeum (národní muzeum) a bájný Kodokan (centrum tradičního džúdó).Upřímně řečeno muzeum bylo nádherné, pestré a obsáhlé, ale Kodokan mne poněkud zklamal. Když jsem se objevil před touto mnohopatrovou moderní budovou uprostřed hlavního města, měl jsem dojem, že staré tradice zde hledat nemohu. Měl jsem bohužel pravdu a dlouhý rozhovor s přítelem Johnem Gakem (asistent Sato senseie 9.dan při výuce džúdó) mne v tom jen utvrdil. Kodokan dódžó vás již u vchodu uvítá stánkem s džudó suvenýry a po cestě výtahem se před vámi rozvine pohled na 300 metrové tatami, na kterém cvičí skupinka dětí a pár dospělých. John k tomu poznamenal.: „V Japonsku je džúdó rozvinuté takřka výhradně jako úpolový sport, ve kterém se nerozvíjí cvičení kata. Kodokan již není centrem džúdó v pravém slova smyslu, protože to, co je tam možné studovat, již většinu lidí moc nezajímá. Lidé raději navštěvují sportovní školy nebo pokud mají zájem o sebeobranu, tak cvičí přímo džú džutsu. Sato sensei s cílem prolnout techniky džúdó s metodami sebeobrany džú džutsu vytvořil nový doplněný systém a ten vyučuje.“ Jako většina lidí jsem se na závěr návštěvy Kodokanu vyfotil před sochou mistra Kana a zakoupil přívěsek se symbolem džúdó, nicméně mé očekávání se nenaplnilo. Dny volna skončily a tak jsem se spolu se svými přáteli znovu vrhnul na cvičení, které tentokrát probíhalo v jiném sport centru. Vyučovali zde tentokrát také evropští a američtí učitelé a musím říci, že jsem v několika případech byl opravdu velmi spokojený s vysokou úrovní technik i výuky. Po tréninku byl před námi slavnostní banket.Unavení,otlučení a informacemi přesycení bojovníci se tedy nahrnuli do velké japonské restaurace a hodovali, pili a povídali až do pozdních hodin. Druhý den, při příležitosti slavnostního ukončení pobytu v Japonsku, měl projev pan Tokugawa a pod jménem Kokusai Budo renmei předal mistrům Jamagučimu a Kanazawovi certifikáty na 10.dan a panu Rausherovi titul hanši. Každý účastník tohoto velkého setkání dostal památeční listinu s podpisy všech velmistrů, kteří nás poctili svoji přítomností. Tento historický okamžik byl zaznamenán mnoha médii a tak se o jeho konání později dozvěděli také další lidé z celého světa.

Autor : Martin Procházka