↑ Return to ČASOPIS BUJIN

5

5.Cestování: Po stopách Buddhy – Gótami

Buddhismus je souhrnný název pro duchovní směry, které vznikly na základě učení indického duchovního učitele Sidhárty Gótamy. Tento muž byl označován jako buddha, tedy jako osobnost, která dosáhla duchovního poznání. Tradice, která vzešla zjeho učení, je nazývána buddhismem. Narodil se v Nepálu v Kapilavastu, což je místo na severovýchodě Indie. žil přibližně v období 563 – 483 před naším letopočtem a byl z panovnické rodiny šákjů. Ve svých 29 letech se rozhodl opustit přepychový palác svých rodičů a žil do svých 35 let v odloučení. Motivem jeho snažení bylo nalézt způsob jak se vymanit z utrpení tohoto světa, jehož byl svědkem při svých cestách po chudinských čtvrtích. Nemoci, strach a bolest, které viděl, ho natolik znepokojily, že se rozhodl začít hledat cestu ke svobodě. Vyhledával různé mystiky a diskutoval s nimi o možných cestách vysvobození, žil v bezdomoví a věnoval se různým formám sebepotlačení, až nakonec málem zemřel. Zkušenosti ho vedly ke snaze hledat jinou metodu a tak nakonec skončil u pravidelných dlouhých meditací. Tato cesta ho pak dovedla k závěru, že opravdu efektivní metodou sebepoznání a vymanění se z vlivu světského života a pokušení je meditace. Podle legend dosáhl princ Sidhárta Gótama nejvyššího prozření po celodenní meditaci pod stromem bódhivrkša ve svých 35 letech. Po této události se rozhodl podělit se o své zkušenosti s ostatními lidmi. Založil společenství lidí (sanghu), kteří měli zájem spolu s ním šířit učení o možném probuzení a osvícení. Pořádal mnohé přednášky o svém učení (dharmě). Putoval podél řeky Gangy a hovořil se zastánci různých duchovních cest. Na základě tohoto snažení vznikly podklady pro všechny později vzniklé odnože buddhova učení. Samotné slovo buddha znamená – probuzený, osvícený.
Vpozdějším období se buddhismus rozšířil takřka do celé Asie a na základě tamních společenských podmínek a národních tradic se transformoval do podoby různých škol. Pro orientaci rozlišujeme etapy vývoje buddhismu do tří období.

a) od 500 př. n. l.- do začátku našeho letopočtu – původní buddhismus – théraváda (hínajána)
b) od začátku letopočtu – do 500 n. l. – modifikovaná cesta buddhismu – mahajána
c) od 500 n.l. – do 1000 n.l. – období nástupu a rozvoje tantry a čanu – vadžrajána

Ať už se buddhismus reprezentoval jako staré nebo novější učení, vždy si zachovával určité základní charakteristické rysy. Mezi hlavní patří jistě určitá klášterní organizace, dále pak meditace, jenž jsou nedílnou součástí praxe všech oddaných a také cíle učení, jímž je zklidnění, neulpívání a láska kživým bytostem. Buddhismus se rozšířil nakonec také mimo Asii a je dnes jedním z nejvlivnějších duchovních proudů ve světě. Zajímavé je to, že v Indii vznikl a nakonec zde takřka vymizel. Buddhismus v Indii spěl ke svému zániku mezi 12 až 14 stoletím. Zřejmě největší zásluhu na tom měli dobyvační muslimové, kteří se snažili buddhismus zcela vymýtit a nastolit tak v Hinduistánu (Indii) svoji nadvládu. Z velké míry se jim to také dařilo a tak mírumilovní buddhisté ve většině případů ustoupili. Z jihu a středu země se buddhisté přesunuli na sever do Nepálu a Kašmíru. V 7. až 9.stol .n.l. velmi vzkvétaly kontakty s Tibetem a mnoho učenců jezdilo do Nepálu učit se indickému buddhismu. Když začala krize indické větve buddhova učení ve 12.století, někteří indičtí učenci naopak odjížděli za praxí do Tibetu. V Kašmíru, Ladaku a Nepálu je buddhismus dodnes a jsou zde zejména čtyři velké školy tibetského buddhismu. Po okupaci Tibetu čínskou armádou v roce 1959 uprchlo skoro 70 000 buddhistů na sever Indie. žijí zde dodnes a vznikla tak v podstatě určitá šance na obnovu buddhismu v Indii. Tibet je pod nadvládou Číny a bylo zde srovnáno se zemí obrovské množství klášterů a potlačeny veškeré národní zvyklosti a duchovní život. Severní Indie je tak pro indické a tibetské buddhisty hlavním útočištěm. Protože studuji buddhismus, rozhodl jsem se tento buddhistický kraj navštívit a dnes vám tak prostřednictvím Bujin magazínu nabízím některé své poznatky.
Jelikož je tato oblast ze všech stran chráněna nejvyšším pohořím světa – Himálaj, jsou zde ideální podmínky pro mnišský život. Pro svou cestu jsem si vybral Ladak, jenž je nazýván „malý Tibet“ a leží na tzv. tibetské plošině. Je to chudý kraj, ve kterém žije nemnoho obyvatel. Cesty, které lemují strmé stráně a skaliska spojují drobné vesničky.
V nedostupném terénu hor zde byly, vystaveny kláštery, ve kterých dodnes žijí aktivní mniši a jejich učitelé. Je možné se zde setkat s nenarušenou buddhistickou kulturou a s místy ryze duchovního charakteru. Přestože je Ladak součástí Indie, žijí zde takřka výhradně tibeťané a kláštery včetně přilehlých vesniček jsou stavěny v tibetském slohu. Mniši chodí všafránovém rouchu a nosí většinou jen prostou obuv a dřevěný růženec (mála). Rádi pijí černé čaje s mlékem a někdy i se solí a jačím máslem. Nápoje jsou to pro Evropany nezvyklé, nicméně mají své kouzlo i energetickou hodnotu, nutnou pro přežití v těchto drsných podmínkách. V klášterech se kromě pravidelných iniciací a meditací intenzivně pracuje a jen některé části jsou otevřené pro cizí návštěvníky. Měl jsem možnost v několika klášterech spolu smnichy přenocovat a trávit volný čas a tak jsem nahlédl do jejich soukromého života. Jsou skromní, usměvavý a vstřícní. Rádi hovoří a učí se novým věcem, někteří hovoří kromě tibetštiny a hindy také anglicky. Jejich ubytovny jsou prosté. Mají zde jen malý kobereček, na kterém spí zahaleni v jačích dekách, několik misek na jídlo a pití, vařič, zásoby jídla a čaje, několik knih a skromný výčet osobních věcí pro každodenní potřebu. Domky jsou nalepeny jako vlaštovčí hnízda na úpatí skal a jsou stavěny z hliněných cihel a dřeva. Kláštery se nacházejí na těžko dostupných místech mimo civilizaci a je třeba tam jet na koni nebo jít pěšky celý den. Většinou jsou tyto objekty stavěny v nadmořské výšce nad 3500 m a v zimním období jsou prakticky odříznuty od zbytku světa. Zásobování si mniši provádějí sami a to většinou za použití oslů nebo koní. Náboženské rituály se uskutečňují v sále dharmy, jenž je stavěn zpravidla na nejvyšším místě kláštera a sezení jsou prováděny v brzkých ranních hodinách a navečer. Mniši nahlas čtou a recitují náboženské texty (sůtry), zpívají (mantry) a hrají na zvláštní hudební nástroje (bubínky, činely, píšťaly atd.). Vzývají různá formy s buddhy a bodhisatvy. Denní program je jednoduchý až monotónní. Vysoce postavení lámové (rimpoče) také podnikají poutě po různých svatyních a přednášejí buddhovo učení ve větších městech. Jedním znich je město Leh, které bylo vystaveno uprostřed vysoké Himálaje. Kromě několika obchodních středisek (trhů) je zde centrum Ladackého buddhismu. Navštívil jsem toto místo až po několika týdnech putování v horách a měl jsem tak možnost srovnat život prostých horalů sživotem ve městě, hojně navštěvovaném turisty zcelého světa. Měl jsem štěstí, že v den mého příjezdu zde právě začínalo velké setkání s jistým, velmi starým lámou, jenž sem přijel na celý týden vyučovat a přednášet. Sešlo se tu na stovku buddhistů a ve velkém sále se tak bylo na co dívat. Byli zde lidé všech věkových kategorií a zvláště na starší generaci bylo vidět velké zanícení pro duchovní život. V Lehu jsem našel také centrum původního (theravádového) buddhismu Mahabódhi a tak jsem zde strávil týden aktivním studiem originálních buddhových textů. Každý den zde probíhaly přednášky a meditace a vše bylo zpřístupněno v anglickém jazyce. Setkal jsem se tu se zajímavými lidmi a prokonzultoval některá, méně srozumitelná témata. Na konec svého pobytu v Ladaku jsem zařadil vlastní pouť horami, která, ač nebyla doprovázena návštěvami svatyní a klášterů, byla pro mne nanejvýše zajímavou životní zkušeností. Prošel jsem a projel více jak 600 km dlouhou trasu, která vedla pustým krajem hor, plání, skal a řek a přesáhla výšku 5000 m.n.mořem. Chtěl jsem si splnit sen o životě a meditaci v odloučení a jsem rád, že jsem to přežil a mohu se s vámi o to podělit. Každému adeptovi bojového umění, který chce překonat běžný rámec fyzického cvičení doporučuji zkušenost života vodloučení. Buddhismus je učení převážně praktického rázu a jeho základ tvoří praxe a zní vyvěrající zkušenost. Není tolik důležitý náboženský kontext, ale zkušenost a s tím spojené uchopení podstaty. Meditace je důležitou částí bojového umění a život v odloučení nám dává možnost slyšet hlas našeho srdce ještě intenzivněji.
Po návratu do Díllí jsem měl před sebou ještě jednu zkoušku. Byl přede mnou týden výuky bojového umění Zančin budó pro studenty džúdó, karatedó, wušu a taekwondó zněkolika škol a organizací z Indie. Proběhlo sedm veřejných ukázek a na pozvání pana Sanjeva Jadava také demonstrace při příležitosti západoindického přeboru ve full contactu. Z přijetí indickými žáky a učiteli jsem byl velice spokojen a laskavost, úcta a odhodlání se kterou jsem se setkal bude ještě dlouho mojí inspirací. Do Evropy jsem se vrátil se zážitky na které budu ještě dlouho a rád vzpomínat. Už v letadle jsem ale plánoval semináře po České republice a těšil se na setkání se svými rodiči, studenty a přáteli z Liberce. Domov je zkrátka domov.

Autor : Martin Procházka