Bojová umění

semináře a dlouhodobá soustředění

Úryvek z deníku letní školy

Dnes je neděle, poslední den letní školy. Je 5.00 hod ráno a všichni ještě tvrdě spí. Rozhodl jsem se trochu změnit svůj program a tak vstávám. Nechávám ostatní spát, oblékám se a vyrážím k potoku užít si ranní meditace. První ptáci už prozpěvují v korunách, vzduch je chladný a les se probouzí spolu s vycházejícím sluncem. Přicházím nad malý vodopád na plošinku, kterou lemuje několik statných balvanů a  pár keřů. Usedám, hledám pozici a následně už jen vychutnávám pocit, který je nepopsatelný. Slyšet je jen šum v korunách stromů, zurčící potůček a zpěv ptáků. Je to báječné, inspirující a v této chvíli si nejlépe uvědomuji, proč tady na letní škole jsem. Nechal jsem ostatní spát jen proto, abych mohl být chvíli sám nicméně společnost studentů mi dlouho chybět nebude, jelikož za pár hodin se zase uvidíme. Je tu krásně. Oldřichov v Hájích je místo uprostřed hustých hvozdů, kde není nouze o takřka opuštěná, klidná místa a tak je pro naše účely takřka idylický. Soustředím se na dech, hledám neutrální mysl a užívám si pokojného rozjímaní. Důvod, proč jsem dnes vstal takto brzo, je také cesta na hřeben zalesněného kopce a tak po půl hodince pozorování mysli odcházím k lesní cestě a z ní odbočuji do prudkého kopce. Není tu cesta, procházím oblastí s mohutnými buky až ke smíšenému lesu s mnoha popadanými kmeny a žulovými balvany. Je to tu takové neuhlazené, přirozené až bych se nebál srovnání s divočinou, kterou znám z tajgy. Nerovnost terénu vyžaduje velkou pozornost a tak po hodině cesty cítím určité meditativní rozpoložení. Prodírám se křovím, přelézám skaliska a balvany, sestupuji strmým srázem dolů a znovu zase šplhám do kopce. Nejdu pomalu ani nespěchám, nohy mne nesou směrem, který jsem si obecně vytýčil, ale nesleduji ani žádný pevný cíl. I teď je mi moc dobře. Letní škola je pro mne více než jen soustředění zájemců o bojová umění. Je tu mnoho prostoru pro poznání sebe sama přes obyčejné věci, obyčejné situace. Ta jednoduchost je neuvěřitelně mocná čarodějka, která lidem otevírá srdce k pochopení základních principů budó. Prožitek střídá prožitek, akce vyvolávají reakce a každý má tak příležitost něco zdokonalit. Je na každém jak s těmito informacemi naloží, ale myslím že většina lidí toto spolu sdílí se mnou. Les se začíná otevírat a já cítím, že se blížím k cíly mé cesty. Vrchol který se nazývá Špičák je přede mnou. Projdu už jen soutěsku, vyšplhám asi 10 m a jsem tu. Přes koruny stromů není až tak dobře vidět, protože jsou opravdu blízko tak hledám řešení pro možnost výhledu do krajiny. Je tu několik mocných buků přímo vrostlých do hřebenu a tak se nabízí možnost navýsost zajímavá. Začínám zdolávat spodní větve a když se vyhoupnu poprvé nad zem cítím jak mi stoupá adrenalin. Ještě metr, ještě jedna větev, zaklíňuji nohy kolem kmenu a je to tady. Pocit lezce střídá pocit obdivovatele. Protější hřeben hustě zarostlý lesy, skalní masivy na západě, kopcovitý prostor na východě, drobná vesnička dole a úžasné nebe s vycházejícím sluncem. Zhluboka dýchám a užívám si té krásy. Celý dojem vytváří určitý nový obzor uvnitř mé mysli. Hladina emocí se pozvolna zklidňuje. Jsem tady ještě dlouho poté co jsem se poprvé rozhlédl, ale odpovědnost za dopolední program mne nabádá k tomu, abych plánoval a tak po určité době slézám a vydávám se zpět. Sráz mne znovu nabádá k ostražitosti. Sestupuji hustým lesem do malého sedla, kde ještě na chvíli využívám nerušené lokality ke krátké meditaci. Přeji si, aby všichni účastníci jeli z letní školy s pozitivní inspirací domů. Medituji za jejich štěstí. Cesta do tábora mi zabrala ještě dalších 40 minut. Studenti ještě spí, a tak využívám příležitosti a dotvářím možnost pro jejich poslední zkoušku pozornosti. V tichosti odřezávám celty z přístřešků a sleduji jak kdo reaguje na konání "neznámého" narušitele. S úsměvem se jeden po druhém probouzí a vstupují tak do posledního dne letní školy. Ranní slunce již prosvítá mezi stromy a šimrá svými paprsky každého, kdo vykouknul ze spacáku. Tak začíná neděle, den balení, přípravy na odjezd domů. Dopoledne ještě zopakujeme některá procvičovaná témata a před polednem po úklidu tábora odcházíme do malebného údolí na vlakové nádraží. S potěšením sleduji nadšené tváře jednotlivých účastníků letní školy a v duchu si říkám jak báječní lidé to jsou a jak nám bojové umění ukazuje cestu k přátelství.
Martin

 

zpět


 

nahoru © Sport centrum Budokan 2007, Všechna práva vyhrazena - zenkl.cz 2007